Život tropí hlouposti

 Domlouvali jsme se s kamarádem fotografem, že si uděláme výstavu v místní nové, prostorné hospůdce, která má i vhodný interiér.

Kamarád fotí léta a dobře. Takže říct, že je amatér lze, ale ve skutečnosti jsou snímky spíš profi. Fotografuje především přírodu naší krásné Moravy. Je to věc trpělivosti, vyčkat až se "herec" ukáže. Jelen, srnec, vzácnější či krásně barevný pták, vážka, mladí zajíčci v pelíšku či ostražitý a bojácný sysel. Co fotka, to příběh.

Já jsem přidal pár svých akvarelů z dovolené v Chorvatsku a starší pastely, se kterými jsem měl vždy velký úspěch. Dokonce mě nabízeli za ně i velké peníze, ale bylo to z mé tvorby to nejlepší, tak jsem si je nechal.

Vernisáž byla velkolepá. Kamarád fotograf nešetřil penězi, patří k těm, co šetřit nemusejí a tak jídlo i pití bylo v jeho režii.

Po vernisáži jsme si řekli, že by nebylo špatné přidat pár popisek. A protože mám s výstavami větší zkušenosti, vyhotovil jsem je a šel je tam přidat.

Vteřinové lepidlo mně vystříklo na ruce. Tak jsem si je otřel a poté jsem musel spěchat na WC. Tam jsem s hrůzou zjistil, že vteřinové lepidlo nelepí jen prsty a hrozně jsem se lekl, co budu dělat. Naštěstí se mně podařilo se odlepit - a moc se mně ulevilo ...

/Příběh je z vyprávění. Mí přátelé vědí, že takové příběhy zrovna nejsou můj šálek kávy. Ale na Silvestra? Proč ne. Na Silvestra se to snad přece jen hodí. A čtenáři si možná budou při podobné práci i dávat větší bacha .../

V.B.J.