Staré pověsti české jsou převážně moravské

  Učebnice dějepisu, ze kterých se učí děti ve škole, jsou psány pouze prismatem pohledu z Čech. Dějiny Moravy však probíhaly často nezávisle na dějinách Čech. Morava byla subjektem historie a to nejen v době Velké Moravy, která byla minimálně o 2 století starší a mocnější, než česká historie. To stejné lze říci také o období před Velkou Moravou, ale i v průběhu dalších 1.200 let. Bohužel, dějepis vyučovaný ve škole o tom  mlčí. Jak to, že Velká Morava nemá žádnou mytologii a Čechové, což byl malý kmen ve středních Čechách má tak bohatou mytologii? – ptal se historik Josef Válka. Vysvětlení je prosté.

První český kronikář německé národnosti Kosmas, si prvních 13 kapitol ve své Kronice české vyplnil vymyšlenými příběhy, z nichž je patrno, že byl ovlivněn jednak antickou literaturou, ale také ústním podáním „ báječných starců“, jak sám popsal. Od kterých starců mohl získat takové informace? Jako kanovník a později děkan pražské kapituly často zajížděl na Moravu do Sekyřkostela, Podivína a Slavnice, odkud odvážel výnosy z majetku, které zde měla kapitula v držení. Právě tady na Moravě si zaznamenával všechny legendy, jak je poznal z „báječného podání starců“. Tak to uvádí moravský záhadolog a historik PhDr. Jaroslav Zástěra. Morava byla tehdy podmaněná země a prodělávala osud všech porobených zemí. Její nobilia byla vyvražděna a majetek konfiskován. Po kolikáte již v průběhu dějin? Z likvidace moravské královské koruny vznikly nové celky, Čechy, Polsko a Uhry, kam byla tato královská koruna přenesena. Nám známá svatováclavská koruna Karla IV. pochází z východního typu koruny, tedy z moravské koruny. Karel IV. byl velkým přítelem Moravy, její historie a také zde bydlel společně s nejmilejší manželkou Blankou z Valois, a to na brněnském Špilberku.

Dalším aktérem bájení o starých pověstech českých byl Alois Jirásek, který si z nich část vypůjčil od Kosmy a zbytek doplnil svoji fantazií. Tyto pověsti mají svoji dynamiku, napětí, prostě vypráví lidské příběhy. Navíc se staly zdrojem pro výuku dějepisu v Československu, takže na moravské pověsti, neboli spíše historickou realitu již nezbyl prostor. V poslední době vydal moravský autor J. Bobák ze Zlína Staré pověsti moravské, vyprávějící podobné příběhy a legendy.

Nyní bych se krátce věnoval tématům ze starých pověstí českých:

Vládce Sámo nebyl Frank, kupec, ani židovský voják, jak nám to tvrdila Fredegarova kronika a další neslovanské prameny. Byl to Slovan, vnuk knížete Trojana z Batávie/dnešní Nizozemsko/. Slovo Samo ve slovanském jazyku i dnes znamená první, jediný, jedinečný, jak je např. známe z Chorvatska, Srbska atd. Tento význam potvrzují i archeologové Michal Lutovský a Naďa Profantová. Nejde tedy o jméno, ale o osobu první u Slovanů. Kdyby byl Frankem, tak by nebyl tak srdečně přijat u Slovanů a tak nenáviděn franským králem Dagobertem.Už František Palacký dokonce ztotožnil Sáma s Přemyslem Oráčem a jádrem Sámovy říše nebyly Čechy, ale jižní Morava a široké okolí. Od Čech byla Morava oddělena neprostupnými pralesy Moravské vysočiny,dnes Českomoravské vysočiny.
Děvín hledejme na Pálavě. Jak to bylo s dívčí válkou? Dle Kosmase je uvedeno, že dívčí válka se uskutečnila v okolí dívčího hradu zvaného nejprve Praha, později pak Děvín. Muži nebo jinoši si proto postavili hrad na doslech polnice od Děvínu a to ve chrastí, proto dostal název Chrasten. Tyto hrady lokalizoval Kosmas do Prahy, v okolí Vyšehradu a naproti na smíchovské straně, ale zde historikové žádné hrady  z pohanské doby nenalezli. Také hrad Děvín u Bratislavy nebyl ten správný hrad Děvín, protože v okolí nebyl nalezen hrad Chrasten. Šlo však o skutečné velkomoravské sídlo, později o uherský strážný hrad. Zato na nejvyšším vrcholu jihomoravské Pálavy je zřícenina hradu Děvičky neboli Dívčího hradu a v blízkosti je nedaleký Sirotčí hrádek, který se kdysi jmenoval Rassenburg nebo také Rachenstein, tedy hrad v chrastí. Oba hrady jsou opravdu vzdálené od sebe na doslech polnice. Hrad Děvičky má dvojí zdivo. Jeho počátky kladou historikové do roku 1240,ale původní zdivo bez malty je datováno do konce 7. až 9.století.
Kněžna Libuše byla zřejmě Moravanka. Dr. Zástěra spojuje Pálavu s pověstmi o kněžně Libuši, Přemyslovi a dívčí válce. O tom, jak se Kosmas dostal k výše uvedeným informacím jsem se již zmínil. Pod zříceninou hradu Děvičky stojí dodnes tři vysoké kameny /menhiry/, opředené pověstmi o třech vědmách nebo pannách či sudičkách, které zdejší obyvatelé dlouho uctívali. Katolická církev proto nechala v kostele sv. Michala v Dolních Věstonicích umístit trojsousoší sv. Luitigardy, ztělesňující „víru, naději a lásku“, aby věřícím zastínila pohanskými pověrami opředenou skupinu skal pod Děvičkami. Kosmas musel tyto tři kameny dobře znát a nepochybně ho inspirovali k postavám dcer knížete Kroka a to Kazi, Tety a Libuše. Libuše byla zřejmě Perunova kněžka, věštkyně a se svými sestrami sídlila na Děvíně. Kosmas ji srovnává s věštkyní Sibylou a podle dr. Zástěry vytvořil její jméno přesmyčkou Sibula, Libusa. Stejně tak dešifroval dr. Zástěra i postavu Přemysla Oráče, kterého v souladu s hypotézou Fr. Palackého ztotožňuje s knížetem event. králem Sámem, prvního vládce západních Slovanů .Není prý nikdo jiný, než Libušin manžel, bájný Přemysl. Také je snaha o vyřešení chybné genealogie Přemyslovců. Jediný historicky doložený Přemyslovec je Bořivoj, kterého dosadil na český stolec moravský král Svatopluk. Také ho nechal pokřtít sv. Metodějem a to i se svoji ženou Ludmilou, babičkou knížete sv.Václava. Z toho vyplývá, že jediný vliv na českou historii měli Moravané. Chybná a vybájená genealogie Přemyslovců pochází s rytmizovaného verše Boémů před vítěznou bitvou s Franky v roce 1885. Tento verš zněl: Kroky překaž Teto, Raději uvažuj /přemýšlej/, nezamýšlíme na tebe válku a nic zlého, kříži se klaníme, hosty vítáme…neboli Krok, Kazi, Teta, Libuše, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Jde o výklad z knihy dr. Jaroslavy Grobcové Od Velké Moravy svítá a dále od A. Česala, O. Dvořáka a V. Mátla, Utajené dějiny Čech.
Název vesnice /moravsky dědiny/ Perná je odvozeno od boha Peruna. Názvy pálavských vesnic jasně odpovídají názvům předkřesťanského období. Vesnice Perná pod Stolovou horou se jmenuje podle boha Peruna, Horní a Dolní Věstonice podle Libušiných kněžek, věštkyň. Naopak sousední Klentnice se jmenují podle sv. Klimenta. Tělesné ostatky tohoto světce objevili sv. Cyril a Metoděj na své misi u Chazarů na Krymu a přinesli je sebou na Moravu. Není náhodou, že právě sv. Klimentovi byl zasvěcen první český křesťanský kostel na Levém Hradci u Prahy, sídle přemyslovců.
Kníže Samo byl sice pokřtěn franskými kněžími,ale dokud žila Libuše ,Perunova velekněžka, toleroval původní slovanskou víru světla, popsanou v Slovanských a aríjských védách a také původní slovanské kulty. Po smrti Libuše však ženské pohanské středisko na Děvíně zrušil a ženy podřídil svým velmožům. Ženy se však vzbouřily, protože přijetím křesťanství přicházely jako kněžky o své vyjímečné postavení. Samo-Přemysl jejich povstání tvrdě potlačil, protože si uvědomoval, že jedině přijetím křesťanství se vyhne konfliktu s franskou říší a nestihne ho osud Polabských Slovanů, kteří byli vyvražděni a pohlceni germánským živlem. Můžeme tedy říci, že Samovo období bylo nejstarším moravským křesťanstvím v čase před příchodem byzantských věrozvěstů Konstantina a Metoděje.

O této vzdálené době se zmiňuje Kristián ve své legendě…Morava, země slovanská, přijala, jak se podle ústního podání věří a uznává, víru Kristovu za dávných časů, za časů, jak se vypráví, slovutného učitele Augustina…

Proto ještě jednou, Kosmas za svých návštěv na Moravě vyslechl příběh o potlačené vzpouře pohanských kněžek.Ve své kronice ho však přesunul do Čech a vylepšil strhujícími historkami, protože Čechy přijímají křesťanství až za knížete Bořivoje koncem 9.století a dívčí válka ještě nemohla skončit vynuceným křtem.

Tyto legendy mají v sobě hodně pravdivého a je žádoucí, aby česká i moravská populace žijící v České republice věděla i o reálnější alternativě ke Starým pověstem českým.

doc. MUDr. Pavel Strnad,CSc., signatář Deklarace moravského národa