Pražské jaro 1968

  Panelovou diskusi na toto téma zorganizovala v Praze ve Slovenském domě Nadace Železná opona. Téma je to jistě žhavé. Získat kvalitní panelisty–pamětníky bylo obtížné.

Na úvod vystoupil slovenský velvyslanec Peter Weiss a slovenský expremiér Ján Čarnogurský. V roce 1968 nebylo vše optimální v česko-slovenských vztazích, ale zaměřit se hlavně na federalizaci dosud unitárního Československa nebylo tehdy ideální.

Panel ekonomů (Kamil Janáček, Karel Dyba, Dušan Tříska) nám vysvětlil, že pod vedením Oty Šika na Ekonomickém ústavu ČSAV od roku 1963 připravovali likvidaci socialismu. Že by obava Leonida Brežněva o kontrarevoluci v Československu byla oprávněná?

Janáček nám sdělil, že na výsledky transformace ekonomiky ČR po roce 1989 je hrdý. Prostě, rozbití prosperujícího Československa tzv. ekonomickou transformací na Česko a Slovensko, jejich sociálně ekonomické zruinování a přeměna na dvě polokolonie Západu je prý úspěch. Úspěchem zřejmě byl i více než osmimiliardový finanční tunel v bance, v níž působil léta jako hlavní ekonom. Chápu, že z řad obecenstva zazněl zásadní nesouhlas.

Od hlavního organizátora novináře Milana Syručka jsme se dozvěděli, jak byl již v dubnu 1968 upozorněn svými ruskými kolegy, že se tanky šikují u Drážďan. Varoval tehdejšího šéfa Komunistické strany Československa Alexandra Dubčeka, ale ten ho odbyl s tím, že »něco takového mu přece nemůžou udělat«. Když se dozvěděl o vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa v noci na 21. srpna 1968, zalomil rukama. To musí udělat jemu, který je každým coulem prosovětský!

Milan Syruček nás také seznámil se schůzkou sovětského velvyslance Dobrynina s prezidentem USA Johnsonem 20. srpna 1968. Prezident USA velvyslanci sdělil, že obsazení Československa vojsky států Varšavské smlouvy je jejich (sovětská) věc a pro každý případ nařídil jednotkám USA stáhnout se v Bavorsku do vzdálenosti minimálně 50 km od státních hranic. Co kdyby do Bavorska nějaká sovětská jednotka zabloudila! Prostě, nezradili nás jen naši spojenci, ale hodil nás přes palubu i tehdejší západ.

Spisovatelka Lenka Procházková mluvila o odkazu 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Citovala z vystoupení svého otce Jana Procházky, že existence Čechů v Čechách, na Moravě a v českém(moravském) Slezsku nebyla a není vůbec samozřejmostí. Jak je to aktuální i dnes!

Někdejší studentský vůdce Miroslav Tyl, po roce 1989 obávaný ničitel našeho zemědělství, nás seznámil, jak rozbíjeli jednotný Československý svaz mládeže. To se jim podařilo už v březnu 1968, čímž pro něj reformní úsilí skončilo. Do vedení nově ustavovaného svazu studentů pak sháněli funkcionáře po všech čertech. Vyprovokování sovětské »vojenské pomoci« bylo prý úspěchem, protože se z něj socialismus nevzpamatoval.

Studenti se v roce 1968 bouřili údajně v 50 státech světa. Hlavními centry byla Paříž (květnová revolta, brutálně potlačovaná francouzskou policií), Washington (významným požadavkem bylo ukončit zločinnou válku USA proti Vietnamu) a Praha. V západní Evropě na jaře 1968 vesměs nechápali, proč se bouříme, když máme rozsáhlý systém sociálních jistot, o jakých se v kapitalistickém světě nikomu ani nesnilo a dodnes nesní. Stejná otázka byla namístě i v roce 1989. Mnozí ale byli slepí a hluší, a pak se jen nestačí divit.

Jan ZEMAN