Naděje na rozbití Molocha: Signály návratu demokracie? Eurohujeři v Itálii mají 3%. Probudila rozřezaná Pamela voliče? Achillova pata opozice. Značka B.I.R. znamená také spolupráci s Putinovým Ruskem

ANDREJ GANŽA vyjadřuje opatrné přesvědčení, že úspěchy rozumných stran ve volbách v Rakousku, Německu a Itálii jsou předzvěstí budoucí porážky bruselské Hydry

Před několika lety se zdálo, že neexistuje žádná alternativa k současnému politickému kursu - minimálně v Evropě. Evropská unie se svým hlavním městem v Bruselu sjednotila v ucelené státní integraci prakticky celou západní Evropu a ve 21. století ve třech vlnách rozšiřování i Evropu střední. Následná totální centralizace, standardizace a unifikace tohoto nového státu (zakotvená v samotné myšlence Evropské unie) spustila proces zbavování národních států Evropy toho, co se nazývá suverenita.

To způsobilo přirozenou opozici v „tradičních“ státech, nicméne v poslední čtvrtině století eurointegrátoři dělali všechno pro to, aby ji vytlačili na okraj legitimní politiky. Pro vůdce Evropské unie se tyto strany staly „antisystémovými“ živly, „radikály“, „neofašisty“, "euroskeptiky“, „populisty“ atd. Stručně řečeno „nehodnými podání ruky“. Stačí připomenout Rakousko v roce 1999, kdy oponenti Evropské unie („Rakouská strana svobody“) získali 27% v parlamentních volbách, a stali se partnery ve vládní koalici s „Lidovou stranou“. Tehdy se Rakousko okamžitě stalo odpadlíkem slušné „eurooptimistické“ Evropy – 14 zemí EU drasticky zredukovalo spolupráci s Rakouskem. A Izrael (v Evropě je někdy víc než Evropa) odvolal svého velvyslance z Vídně.

Kdo představuje marginální politiku?

Ale „antisystémová“ opozice také není šitá horkou jehlou. Po poměrně neočekávaném vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v USA v roce 2017 výrazně posílila své pozice v Evropě a na konci roku dokonce vstoupila do vlády Rakouska. Byť v roli „mladšího partnera“, ale s plně vyzrálými hráči – získali post vicekancléře, ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo vnitra a ministerstvo obrany.

Německo dopadlo dokonce ještě hůře. Euroskeptici z „Alternativy pro Německo“ sice po volbách v roce 2017 nevstoupili do vlády, ale stali se největší opoziční stranou v Bundestagu. Podle parlamentních zvyklostí jim náleží předsednictví rozpočtového výboru. A co tento výbor znamená? „Bez souhlasu německého Spolkového sněmu federální vláda nedostane ani cent ze státní pokladny. Kolik peněz vláda utratí a za co, o tom rozhoduje rozpočtový výbor Bundestagu v proceduře schvalování ročního rozpočtu.“

Ale opravdovým „signálem“ evropské cesty ke změnám se staly březnové volby v Itálii. Z deseti stran započítaných do volebního vítězství (osm v koalicích, dvě nezávislé) se tři strany označují jako euroskeptické a antiglobalistické: „Hnutí pěti hvězd“ (M5S – jejich předvolební slogan byl „Zúčastnit se, vybírat, změnit“), Liga Severu (slogan „Italové především“) a „Bratrstvo Itálie“ („Hlasování, které sjednocuje Itálii“). Všichni tři dohromady získali 54,38% hlasů do parlamentní poslanecké sněmovny. Celkově jim to přineslo 386 křesel v Parlamentu, což je ve skutečnosti většinová vláda.

Kromě toho se „Liga“ stala vůdcem „středopravé koalice“, která teoreticky (ale pouze teoreticky) znamená dalších 104 hlasů pravicové koaliční strany „Vpřed, Itálie!“.

A co eurooptimisté? Zdá se, že je dostihl efekt bumerangu. Dvě strany, které lze nazvat „bezpodmínečně pro evropskou integraci“, získaly celkem 3,15% hlasů: „+ Europa“ (slogan „Více Evropy, Itálie to potřebuje“) – 2,55%, „Insieme“ („Spolu bude lépe“) – 0,60%. A v parlamentu nebudou zastoupeny.

A toto je hlavní vzkaz výsledku posledních parlamentních voleb v Itálii: evropští antiglobalisté jsou schopni vyhrát! A otevření evropští integrátoři budou odsunuti do marginální role. Mimochodem v zemi, která dala Evropě první „globalizační projekt v historii – Římské impérium“.

Není důležité vyhrát, ale vítězství si udržet

Ale mohou nastat problémy. Vedoucí představitelé italských euroskeptiků dokonale chápou teorii, že kategorie pravice/levice se přežily. Volby v USA, ve Francii a v mnoha dalších zemích ukázaly, že dnes nejde o konfrontaci mezi pravicí a levicí, ale o boj mezi globalisty a zastánci suverenity.“ (Matteo Salvini, federální tajemník Ligy Severu).

Ale je to jen suchá teorie, pokud mnoho lidí chce získat křeslo předsedy vlády. Jakmile byly oznámeny výsledky voleb, hned dva – Matteo Salvini a vůdce M5S Luigi Di Maio – téměř současně oznámili, že italský prezident Sergio Mattarella by měl pověřit sestavením kabinetu ministrů právě je. Protože první z nich přivedl k vítězství svoji koalici a druhý svoji stranu. Tudíž vzájemná opozice euroskeptických stran v Itálii není jen „možná“, ale téměř „jistá“. Scénář, při němž tato seskupení promarní vítězství v důsledku konfliktu vůdčích ambicí, není vůbec vyloučen.

Nebudu fantazírovat o možných koalicích nového parlamentu. To je zbytečné, protože podle článku 67 italské ústavy poslance „netlačí“ imperativní mandát, a proto jsou možnosti poslaneckých kompozic nekonečné.

Co vymýšlí Bannon?

Je tu v tomto kontextu jeden zajímavý moment. V souvislosti s italskými volbami se dostal do obrovského informačního prostoru velmi zajímavý rozhovor mezi novinářkou listu Corriere della Sera Vivianou Mazzou a Stephenem Bannonem, protagonistou předvolební kampaně prezidenta Trumpa a jedním ze zakladatelů nacionalistického populistického hnutí v USA.

Nyní Bannon pracuje na vytvoření mezinárodního seskupení spřízněných politických sil - nazvaném též populistickou internacionálou - a přijel do Itálie, „aby se v italských volbách „díval“ a „učil“, než se vydá do Curychu, kde vystoupí se zprávou o „globálních důsledcích populistického povstání“ na otevřeném setkání s Rogerem Köppelem, ředitelem švýcarského pravicového časopisu Die Weltwoche. Uprostřed hlasování byl Stephen přesvědčen, že rozdíly mezi „Ligou Severu“ a M5S jsou geografické, bude tudíž dosaženo koalice mezi nimi a tato koalice „bude fantastická, prolomí Brusel a nažene mu obrovský strach.“ A pak dodal, „... pokud se tak nestane, neznamená to, že se to nemůže stát v budoucnu.“

A „budoucnost“ – to není pouze Maďarsko, Černá Hora, Lotyšsko nebo Lucembursko (volby v roce 2018). To jsou také volby 2019 v Belgii, jejíž hlavní město je neformálním hlavním městem Evropské unie. Úspěch euroskeptiků bude znamenat velkou ránu pro základní myšlenku Evropské unie jako celku. A na dosažení tohoto úspěchu se zjevně pracuje. Dokonce i v krátkém rozhovoru pro Corriere se Bannon zmínil o „populistické internacionále“, o „nalezení kreditorů“, o vytvoření „informační sítě pro šíření myšlenek ekonomického nacionalismu“. A dokonce vyjádřil pochybnosti o činnosti katolické církve: „Nevěřím, že církev učinila dost pro to, aby zastavila celosvětové pronásledování křesťanů. Papež je pevný v učení, ale ne v politice.“

Značka „B-I-R“

Domnívám se, že jedním z nejdůležitějších výsledků italských voleb je odkrytí těch slabých míst v Evropě, na nichž může opozice nejen hrát, ale i vyhrát. Já bych nazval tento komplex „značka B-I-R“, (Brusel - Imigrace - Rusko). Tato „značka“ je mnohem aktuálnější než citlivá témata „vnitřního zaměření“ (daně, mzdy, nezaměstnanost). V těchto záležitostech jsou všichni účastníci každého volebního boje jednotní – „vše pro blaho voliče. Voliči, dej nám svůj hlas.“

B - Brusel, aneb otázka dvaceti miliard

Ale musíme si hned uvědomit, že ani Salvini, ani Di Maio nevystupují proti EU jako takové. Salvini již opustil myšlenku referenda o opuštění eurozóny a vůdce M5S během návštěvy v USA uvedl, že „Evropská unie je přirozeným domovem pro Itálii“. Ale antiglobalisté se domnívají, že zaprvé „nespravedlivé smlouvy EU mají špatný vliv na italské podniky a průmysl“ a za druhé, že příspěvky Itálie do rozpočtu EU jsou příliš velké: „klíčová stránka smlouvy ... je 20 miliard eur, které poskytujeme EU každý rok“.

Je však třeba poznamenat, že nevratné příspěvky Itálie do evropské pokladny činí pouze 4,5 miliardy eur ročně, což je 0,28% HDP Itálie. Pro hospodářství EU to není kritická ztráta, ale číslo je to velmi použitelné pro předvolební agitaci. V následujícím vývoji nejsou hlavní otázkou peníze, ale touha Italů přeměnit byrokratickou centralizovanou říši Bruselu na „společný trh“ suverénních států.

I – imigrace, aneb útok v Maceratě

Podle italského práva je zveřejňování průzkumů veřejného mínění zakázáno dva týdny před volbami. Poslední půzkum provedený společností Termometro Politico, analytickou agenturou pro politickou komunikaci, měl málo společného se skutečnými výsledky. „V životě“ eurooptimistická a vládnoucí Demokratická strana získala o 2,58% méně hlasů, než předpokládal průzkum. Praví euroskeptici naopak – „Liga severu“ o 2,57% a M5S o 6,36% více, než se předpokládalo.

Pro otázku preferencí v předvečer voleb jsou takové chyby poněkud příliš velké, ale nemá smysl obviňovat průzkum ze zaujatosti nebo neprofesionality. Těsně před volbami došlo v Itálii k incidentu, který tisk nazval „Maceratský útok“. 31. ledna bylo v Maceratě ve dvou kufrech nalezeno rozřezané tělo 18leté Římanky Pamely Mastropietro. Za její vraždu byl zadržen 29letý nigerijský imigrant Innocent Oseghale, který po tři roky pobýval v Itálii a nedokázal se „integrovat“ do italské společnosti. Stručně řečeno, propadl drogám. Pak byli zatčeni ještě tři další Afričané.

3. února 28letý Luca Traini, obyvatel Maceraty, postavil na pomník Pamely svíčku s obrazem Mussoliniho, zranil pistolí šest nigerijských migrantů, hodil „Molotovův koktejl“ do kanceláře vládnoucí Demokratické strany a vzdal se policii. Jako motiv uvedl pomstu. Začalo vážné vyšetřování, které odhalilo, že Pamela nebyla vůbec žádný anděl, ale narkomanka, ale samozřejmě takový osud si nezasloužila. Následná exhumace ukázala, že nezemřela na banální předávkování, ale byla omráčená, rozřezaná (možná ještě za živa), důkladně odkrvena (propláchnutá chlórem, možná aby se skrylo znásilnění) a část těla byla očividně použita Nigerijci pro rituální účely. Alessandra Verni, matka mrtvé Pamely, poděkovala „chlapci, který je nyní ve vězení pro obvinění z vraždy“, a řekla, že „je jí jedno, jestli byla svíčka vedle obrazu Mussoliniho.“

Výsledky druhé pitvy byly známy po 16. únoru a veřejné mínění se jasně postavilo na stranu Pamely, její matky a Luca Traini. A už v neděli 20. února Sunday Express předpověděl, že incident „se pravděpodobně stane rozhodujícím faktorem, protože země hlasuje za příští vládu.“ A zdá se, že měl pravdu: liberálové z Demokratické strany utrpěli ztráty, a hlasy jejich voličů i nerozhodnutých se přelily do „Ligy“ a „Hvězd“, které nikdy nezakrývaly své znechucení afro-asijskými imigranty. „Je mi smutno, když vidím přistěhovalce v hotelech, a Italy, kteří přespávají v autech.“ (Matteo Salvini).

Imigranti jsou bolehlav evropských konstruktérů při všech volebních kampaních v posledních letech. A zjevně nebudou měnit svůj způsob chování. Proto v konfrontaci „globalisté verzus antiglobalisté“ čas zjevně pracuje pro druhou stranu: koneckonců, každá „imigrantská událost“ jim přináší hlasy.

 Rusko, aneb ztráty jsou nepřijatelné

Tady je vše nejjednodušší. Globalisté – eurointegrátoři jsou zároveň strůjci a horlivými vykonavateli protiruských sankcí. Obchodní racionalisté z „Ligy severu“ a M5S jsou blízcí Rusku, a to jak ideologicky, tak utilitárně. Ideologicky ve vztahu k Evropské unii, kterou považují za agresora proti svrchovanosti země. To je v přímém souladu s postojem Ruska k národní suverenitě v rámci jeho mezinárodní politiky.

Ještě důležitější však je, že Itálie bolestně trpí ekonomickými ztrátami ze sankcí. Zdá se, že doba, kdy evropské podnikatelské kruhy předpokládaly, hned po Němcích, že „Rusko uzná nadřazenost politiky, je pryč. Pokud politici uloží ekonomické sankce, podnik bude fungovat v souladu s jejich režimem,“ přešla do historie. Byznysu se zprotivilo, když například „od zavedení sankcí proti Rusku ztratila Itálie od 3,6 do 4 miliardy eur,“ řekl senátor z Ligy Severu Sergio Divina již v roce 2016.

Lze se divit tomu, že Matteo Salvini, který se domnívá, že „EU zavedla ekonomické reformy, které vrátily zemi o 30 let zpátky“, se chlubil tričkem s portrétem Putina v sále Evropského parlamentu při setkání ve Štrasburku i na Rudém náměstí v Moskvě?

Značka „B-I-R“ bude v dohledné budoucnosti dominovat ve všech evropských politických kampaních. Ale to mimochodem platí nejen pro Evropu, ale i pro samotné Rusko, jehož vnější politické a vojensko-průmyslové úspěchy mohou být velmi rychle smazány spotřebitelskou recesí nebo sociální stagnací. A pak otázka „co s Ruskem?“ vyvstane především před ním samotným.

Převzato z: www.protiproud.cz/politika/3686-nadeje-na-rozbiti-molocha-signaly-navratu-demokracie-eurohujeri-v-italii-maji-3-probudila-rozrezana-pamela-volice-achillova-pata-opozice-znacka-bir-znamena-take-spolupraci-s-putinovym-ruskem.htm