Caesar na krok od moravské metropole

Centurion Gaius Markchus byl ze staré římské rodiny. Jeden z jeho předků padl ve Varově výpravě proti Germánům v bitvě v Teuburském lese, druhý se zúčastnil tažení proti markomanskému králi Marobudovi do kotliny Bohemia později řečené Česká tedy území pozdějších Čech. Ten dopadl lépe, protože ke střetnutí nakonec nedošlo. Další jen o málo později, za časů císaře Tiberia, se údajně zúčastnil v Jeruzalémě popravy Ježíše Krista..

Momentálně působil Gaius Markchus severně od hranice Vindobony, Jeden čas pobýval ve vojenském táboře, při drobném bílém pohoří připomínajícím spícího draka a pil víno z tamějších římských vinohradů. (Na Pálavě se našly při vykopávkách římské vinařské nože)

Posléze jej přeložili ještě severněji, sbíhaly se tu dvě řeky přitékající z vrchoviny někde na západě, dělící tento kraj od někdejšího království germánských Markomanů a jejich vládce Marobuda. Zde na místě tábora, již končily roviny a přecházely v zalesněné kopce. Hranice říše měly být nyní zde na březích řeky. Byl to ústup od daleko severněji položeného, již zrušeného tábora, i ta řeka tam byla podstatně větší, klidná, rozvážná jako místní lid. I jméno tohoto toku jako by naznačovalo uvážlivost a rozvahu, byla v jejich jazyce „umoraná“, unavená, klidná. Je fakt, že tento lid si někteří římští senátoři, zvláště ti co nikdy neopustili Itálii, pletli se zmíněnými sousedními Markomany. I zde bude stát jednou rozlehlá metropole soupeřící o titul hlavního města. Tam na severu se vzpomínka na pobyt legií vryla do paměti jako pověst o založení Olomouce Caesarem.

Ale vraťme se zpět k vojenskému táboru střežícímu brod na řece a dělícímu obyvatele země na ty uvnitř římské říše a na ty vně, i když toto nebyla opravdová hranice, ta byla ve Vindoboně (Vídni).

Jednou z rutinních úkonů byla hlídková cesta, kdy se se skupinkou legionářů vystoupal na sráz vysoko nad břehem Svratky na vyhlídku již tehdy nazývanou Červený kopec. Byl tu krásný výhled na území, jež se teprve chystalo stát se metropolí. Za říčními meandry se rozprostírala rovina stoupající do dvou kopců, ten třetí byl zastíněn. Ale pro místní pohany měly všechny tři svůj význam, vystavěli zde svatyně svým bohům, bylas to jejich posvátná návrší. Dole u řeky byla malá bezvýznamná rybářská osada. Občas rybáři prodávali své ryby i na římském brodě, u nějž legie hlídkovala.

Ale skutečná sídla zdejších obyvatel byla o něco severněji, tam co přitékal levostranný přítok řeky sycený i vodou z podzemních jeskyní a prostor, tajemných jako zdejší lid, který se měl po staletí vynořovat právě jako podzemní říčka Punkva.

Pokračování příště

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Legionáři se nespokojili jen s pohledem s nejvyššího bodu ale pokračovali dál úbočím svahu směrem k řece, ve svahu si nechali vysekat průseky, kterými mohli nahlížet na druhý břeh, velitel legie zvažoval výstavbu pozorovací věže, ale meandrující řeka a k ní přilehlé kopce nabízely poměrně mnoho slepých úhlů, takže to nedávalo smysl. Tahle vycházka byla cca na hodinu, vzdálenější území pročesávaly a kontrolovaly jízdní hlídky, ale i tak se mohlo něco stát, jako v této chvíli, když zadrnčela někde v křoví tětiva.

Kdybychom se přesunuli po proudu řeky k soutoku a od něj proti proudu jejího levostranného přítoku do míst, kde jednou bude končit město a kde začíná údolí, které budou ve středověku střežit tři hrady, Obřanský, Nový a Čertův. Při pohledu vpravo pokud by nám to vegetace dovolila, bychme mohli vidět kopec, jde o nejnižší bod oblasti devonských vápenců, protkaných jeskyněmi a krasovými útvary jednou nazývaný Moravské Švýcarsko podruhé Moravský Kras. V budoucnosti bude na tom vrcholu vysílací věž Hády a pod ní lom, improvizovaná rozhledna tam byla ale i v centurionových časech.

Na protějším svahu stálo opevněné hradiště obývané již od mladší doby kamenné, v jeho obyvatelstvu dominovali muži, zřejmě fungovalo jako polovojenské centrum kontrolující obchodní stezku kolem řeky, která později ve středověku vedla k vybudování oněch zmíněných hradů. To vysvětlovalo výraznou dominaci mužů mezi obyvatelstvem. Jenže Markomané, kteří si na tohle území činili nárok již od Marobudových časů, i když již dávno neměli krále a fungovali jako kmenová knížectví, neměli morálku římských legií. Občas si přivedli do sídliště ženu a to většinou násilím.

Když se podobný exces stal tam, nechal centurion trojici vinných vojáků zmrskat, ženu vrátit rodině a této navíc zaplatit pokutu. Bylo to v době příměří a takové chování bylo nepřípustné, Kdyby byla dívka s únosem souhlasila, skončilo by to pro dotyčného pokutou, jednou veliteli druhou otci děvčete, ale tato dívka rodinu opustit nechtěla.

Vraťme se k té pozorovatelně, tu postavili jako hlídkovou věž sledující Germány obyvatelé sousedního hradiště, to se nacházelo nad údolím klikatého potoka přitékajícího z krasových vývěrů, bylo natolik rozsáhlé, že ani teoretické obléhání stran Římanů ani Markomanů je nemohlo ohrozit, nicméně bylo potřeba škůdce monitorovat a ochránit i sousední pole a pastviny z dobytkem, případně mladé dívky a ženy o které nájezdníci rovněž projevovali zájem.

S Římany byly vztahy víceméně poklidné, jejich velitelé považovali násilím přivlečené ženy spíše za ohrožení jednotky a vojákům to netolerovali. Navíc se s nimi dalo obchodovat měli zájem o zemědělské přebytky a někdy i o drobnou námezdní práci jako vysekání těch pozorovacích průseků pod Červeným kopcem. Dřevo si částečně použili legionáři na opravu opevnění sami, na tyto práce by si rozhodně již nájemní sílu nenajali.

Vraťme se do situace, kdy zadrnčela tětiva luku. Jeden šíp zasáhl římského vojáka do nekrytého krku, další proklouzl škvírou pásového pancíře. Důstojník měl na sobě pancíř, po němž sklouzl jeden ze šípů a neškodně vlétl do křoví, druhá germánská střela sklouzla nešťastně do spáry mezi předním a zadním pancířem na centurionově boku dále po žebru, kde se již notně zpomalená uhnízdila v mezižeberním svalstvu, aniž by pronikla do hrudní dutiny. Centurion ji vytrhl a tasil meč, to rozhodlo.

Se svahu se řítilo několik bojovníků, oštěp toho prvního se svezl po římském štítu a dotyčného vzápětí srazilo vržené římské kopí zkušeného vojáka. Druhého srazil římský šíp, přepad v běhu a učinil kotoul. Další narazil na centuriona, ten se kryl štítem, poodstoupil, takže jej kinetická energie běžce nezasáhla, naopak dotyčný ztratil stabilitu a obdržel těžkou ránu centurionovým mečem. Situace se obrátila, germáni prchali a legionáři je pronásledovali, ne však daleko, by sami nepadli do nějaké léčky.

Pokkračování příště 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slavěna, říkejme jí tak, byla pohledná, vnadná, drobnější černovlasá dívka s čokoládovýma očima, to že válečníci unesli právě ji s dvěma kamarádkami byla dle všeho náhoda a možná i jejich smůla, jelikož její rodina patřila mezi nejvlivnější v hradišti. Nyní měla být germánskou kořistí. Vypadalo to, že věznitelé potřebují nějaký čas, aby rozhodli, kterému muži se dostane. Mezitím měla v hradišti a v blízkém okolí volnost pohybu. Mohla dojít relativně svobodně asi až k řece, ale přes ni by se již nedostala, tam by si ji všudypřítomné hlídky ohlídaly. Jít proti proudu by byla ale cesta do neznáma k dalším germánským sídlům, ale možná by tam byl někde vhodný nehlídaný brod, jenže řeka byla právě naplněná čerstvě roztálým sněhem a ledově studená. Na cestě po proudu ji budou pravděpo- dobně hledat jako první. Ovšem nehlídaný byl les táhnoucí se od hradiště na druhou stranu a pokud se uprchlík vyhne několika cestám skrz něj, může se pronásledovatelům zcela ztratit. Děvče ovšem vědělo, že za lesem je druhá řeka a že existuje, nakolik hypotetická nakolik reálná možnost, se kolem soutoku vrátit domů.

A tak, zatímco se tvářila, že ji zajímají jahody na kraji lesa, nenápadně v něm zmizela. Snažila se utíkat hustějším porostem, stylem vytrvalého poklusu střídaného rychlou chůzí, směrem poněkud stáčeným k jihu, na jedno se mohla spolehnout, že jízdního pronásledovatele by prozradil hluk. Les byl z větší části listnatý a koruny dubů a habrů slibovaly diskrétní úkryt. Pravdou je, že se tu a tam i zastavila, protože potřebovala zhltnout pár malin naservírovaných keříky na okraji paseky nebo vykonat potřebu. V té chvíli se mohla zaposlouchat na křiku sojky, bušení datla, na kmeni stromu stojícího dolů hlavou brhlíka s typickou kresbou na hlavě, a taky veverky skákající ze stromu na strom a proplétající se ve větvích. Tedy zvířata neškodná a mnohem menší než ona. To se sice nedalo říci o zmiji vyhřívající se na osluněném kameni, ale uviděla ji z bezpečné dálky a vyhla se jí.

Ale při těchto krátkých zastaveních se jí v mysli vynořoval obraz situace, kdy přestala být svobodnou dívkou, sbíraly před dvěma dny s kamarádkami lesní plody a měly s sebou ozbrojenou ochranu, když z křoví zadrnčela tětiva a vyhrnuli se válečníci, na zemi zůstali dva mladíci poskytující dívkám ochranu, byli mrtví, což si útočníci spolehlivě ověřili. Ale proč si při tom z jejich těl nevzali zpět své šípy?

Její cesta vedla chvíli do kopce, chvíli z kopce, ale ani sestupy ani vzestupy nebyly příliš prudké, více zdržovalo obcházení a zdolávání vývratů, padlých stromů a houštin. Jak postupovala skrz les, tak narážela na nové obyvatele, tu vyplašila zajíce, srnky na pasece ji ignorovaly, plachá ale velice nebezpečná bachyně s mláďaty vyplašená hlukem ji uhnula z cesty. Zatím nepotkala žádného z lesního triumvirátu, nekorunovaných vládců středoevropských lesů, rysa, vlka, medvěda. Být to v zimě, možná by zaujala pozornost prvních dvou z predátorů, medvěd by ledové měsíce strávil spánkem, ale nyní bylo kolem dostatek drobnější kořisti. I když pokud by se cesta bez potravy měla protahovat a dívka slábnout asi by nežádoucí pozornosti vlků neunikla.

Pro jistotu strávila noc v koruně košatého dubu, ráno nevyspalá pokračovala v cestě. Cestou narazila na opuštěnou jezevčí noru, u níž vyplašila lišku s mláďaty. Pak si málem vymkla kotník na kameni, nechala se zmáčet krátkou letní bouřkou a v promáčených šatech, co na ni během pár hodin v poklusu uschly, pokračovala dál.

I tu vlčici s mláďaty nakonec potkala, ale ty ji sledovaly se směsí strach a zvědavosti. Po poledni ucítila kouř, který přicházel z druhé strany než od hradiště markomanů, k večeru se jí cesta pod nohama začala svažovat více a stále více, být tu řidší porost trvala by cesta dolů něco přes třicet minut, takhle to bylo podstatně déle. Nyní putovala i nadále lesem, v kterém na čas ubylo smrků a borovic a přibylo habrů a buků. Tu ji vyrušilo pravidelné klepání do dřeva, ale byl to jen datel, žluna nebo strakapoud, tuhle zas vřískala do široka sojka.

Narazila i na poměrně širokou obchodní stezku, ale šla po ní jen chvíli, bála se. Les tu byl více prostoupen křovisky černého bezu, vysokými rostlinami rulíku zlomocného, ale celkově postupovala rychleji, než na svazích nad hradištěm. Nicméně už se začalo stmívat, měla za sebou poslední převýšení a následné klesání. Konečně stanula na břehu řeky asi dvojnásobně široké, než tu, co znala dosud. A tu již zacítila kouř a následně i uviděla, kouř a pod ním malou rybářskou vesnici. Přišlo jí, že je již dost daleko od případných nepřátel a rozhodla se tam požádat o pomoc.

Pokračování příště 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování příště (až ho vymyslím) Vraťme se zpátky k postřelenému centurionovi, jeho zranění bylo banální, ale i tak by je býval nechal ošetřit legijním lapiduchem, kdyby ten sám se nezmítal v horečkách, Takovéto rány způsobovaly komplikace málo kdy. Ocelový hrot se z rány tedy ze svalu uvolnil jedním trhnutím a pokud rána lehce krvácela bylo to dobře, jelikož se sama čistila, opravdové krvácení bylo ovšem nutno zastavit. Tato rána šla mimo cévy a krve bylo minimum. Jenže shodou okolností nebo předešlým znečištěním hrotu se rána pěkně zanítila a mezi legionáři nebyl nikdo, kdo by věděl, co s ní. A tehdy velitelova zástupce s jeho asistentem napadlo přizvat slovanského šamana z hradiště nad říčkou. (tedy Říčkou). Šaman se opravdu vyznal, když římská a markomanská populace sténala před dvěma roky při těžké viróze, kterou se legionáři snažili omezit nošením látkových náhubků, které měly zachycovat otrávený dech, on svoji obec vyléčil bez represí bylinkami. On bylinkami posílil řady těch vnitřních obránců organismu, zatímco legionáři trpěly druhotnými dýchacími nemocemi, jejichž patogeny se jim na „krytohubkách“ povážlivě množili. Germáni se pokoušeli napodobit Římany se stejným nepřesvědčivým výsledkem, jelikož u nich nebylo striktní vojenské vedení, měli porovnání. „Ti co hadry nenosili, pohřbívali právě ty bázlivé a poslušné, co tuto ochranu nosili“. Tedy Moravany o pomoc žádat nemohli, včil byla jiná situace, šlo o jediného nahraditelného důstojníka, který měl se Slovany celkem poklidné a pohodové vztahy, jelikož jako voják tu byl primárně kvůli Germánům. Zatímco trpění pod virózou znamenalo pro Slovany jistou strategickou výhodu, smrt jednoho důstojníka mohla vztahy zbytečně zkomplikovat, pokud by nástupce byl výrazně horší. Jako posel s žádostí o pomoc vyjel muž říkající si Pavel, tedy malý, ačkoliv mu do dvou metrů mnoho nechybělo. Ale on si to jméno dal podle křesťanského apoštola, který jím poukazoval na svoji malost před Bohem a Ježíšem Kristem. Vyrazil sám s bílým praporem, ozbrojen pouze mečem a dýkou, do hradiště vedla sice úzká, místy pro vozy nevhodná, ale udržovaná cesta. Byli ještě další a širší, ale i podstatně delší sloužící k převozu zboží, ale osamělý jezdec dal přednost této pro něj kratší a rychlejší. Osamělost mu dávala prostor k modlitbám a opravdu se cestou nestalo nic, co by představovalo nějaké nebezpečí. Nicméně měl pocit, že Moravané jsou nějak bojovnější, nervóznější z jeho přítomnosti, měl pocit, že snad i pomstychtiví, ale k tomu jej nenapadal žádný důvod. Je pravdou, že musel čekat v doprovodu stráží před hradištěm, dokud se šaman nevrátí ze svých lesních cest, jejichž účel byl částečně náboženský, částečně léčitelský. Ten jej pak pozval dovnitř. V jeho vrásčité tváři, když uviděl legionáře, se nepohnul jediný sval, jeho obličej lemovaný šedivými vlasy vyjadřoval klid a vyrovnanost, ale modré oči zdravou zvědavost a nedůvěru. Byl zvyklý považovat Římany za menší zlo a dotyčná službička mu nebyla proti mysli. Ale mezitím se stala jistá událost, která … Hradiště bylo vystaveno v mírném svahu, který následně pokračoval strmě do údolí, zde byla palisáda podstatně nižší a umožňovala lepší výhled do údolí. Zde byly šikmo k sobě položeny

dvě asi dvoumetrové, nicméně velmi tlusté kmeny. Zde šaman nabídl poslu místo a usadil, by jej vyslechl. Po jeho prosbě nastalo dlouhé nepochopitelné mlčení, pak šaman vstal omluvil se drobnou úklonou a odešel, zanechav posla pod dohledem stráží. Asi po půlhodině se vrátil doprovázen houfem místních pohlavárů. Kníže začal řeč, jeho slova byla vážená jako by lékárnickými vahami, chladná jako lednový led.

„Domníval bych se, že jste nám přinesl luky k těmto šípům?“ A ukázal v dlani ty šípy, které zabíjeli při Slavěnině únosu. „Falešný svědek nezůstane bez trestu, ale spravedlivého jeho ústa ospravedlní“, vydechl Pavel řecky verš z Knihy Přísloví, aniž věděl, jak mu přišla na jazyk a mysl. Řecky protože znal starozákonní texty Bible právě v řeckém překladu, novozákonní pak v řeckém originále. Ale šaman jako by porozuměl. Překvapení v poslově tváři bylo nehrané, to starý šaman poznal s jistotou. Tyto římské šípy zabíjely, když velitel ležel v horečkách, pravděpodobnost, že měl na vraždách osobní podíl byl minimální. Bylo o něm známo, jak trestá přestoupení svých mužů stran únosů žen, A místo zločinu bylo dost vzdáleno, řeklo by se bezpečně vzdáleno od římské posádky. Ale šípy byly bezesporu římské, ale možná, možná nebyly římskými luky?? I pavlova slova byla slova muže, který nepochybuje o své pravdě, který nelicituje s pravdou a slovíčky, hlas člověka, který nevěřil, že by někdo mohl do tábora přivléct násilím ženy, aniž by se to on osobně a velitel nedozvěděli. Nakonec se dohodlo, že Římané postaví malý tábor jako lazaret na druhém moravském břehu řeky, a také že umožní zběžnou kontrolu svého tábora čtyřmi slovanskými chlapci. Byla předsmlouvána odměna za léčení, než do jednání bude moci vstoupit sám zraněný.

Pokračování příště