Zázrak pod Hostýnem ....Z Moravské epopeje

Jako by vstal z hrobu Attila „Bič boží“, opět se řítí temnota od východu jako za časú římské říše, divocí nájezdníci překonali velkou čínskou zeď a dobyli Čínu, jak povodeň zaplavili celou Asii, obsadili ruské roviny a pronikali do centrální Evropy, z jihu do Uher, od severu přes Polsko a Slezsko. A Evropa nic. Český král Václav I. se chystal k boji, ale císařství nereagovalo. Uherské království se zatím topilo v krvi, když král povolával do vojska každého, kdo unese meč. Nešťastná bitva u Lehnice, kde dědici Čingischánovi porazili slezské vojsko, proč jen Slezané nevyčkali pomoci z českých zemí. (tj. Čech a Moravy, Slezsko a obojí Lužici připojili až Lucemburkové) České vojsko bitvu nestihlo a Mongolové se od severu řítili do moravských úvalú. Jenže pak se něco stalo. Lidská paměť je slabé médium, ale proč nezastavitelné hordy neprosvištěly Moravou až do Dolnorakouských rovin, ale dali se na rychlý přesun nepohodlnou cestou přes pomezní karpatské lesy do Uher?

Lidé na kopci si připadali jako na ostrúvku uprostřed bouřícího moře, ta rovina pod nimi byla poseta barbarskými stany, shluky jezdcú, vesničkami, z nichž se zvedal smrtící dým, bylo to jako záplava od východu, jako Avaři za časú knížete Sáma.

Zalesněný vršek Hostýna byl dobře opevněn i potravin se podařilo poměrně dost zachránit, horší to bylo při tomto suchém počasí s vodou, studánka svojí vydatností stačit nemohla.

Vrch se dobývat nedal, ale bylo ho možné obléhat a zasypávat šípy, jeden také smrtelně zranil vúdce obráncú, toho kdo je přivedl na kopec a nařídil stavbu zásekú. To otřáslo jejich vírou a dost se jich chtělo vzdát. Zatímco kněz na vrcholu se ustavičně a zbytečně modlil k Panně Marii ochránkyni Moravy. Říkám zbytečně, přestože budoucí hodiny chystaly něco, co bylo později chápáno jako „mariánský zázrak“.

Olomoučtí měli oproti hostýnským tu výhodu, že rozsah obležení mohli vidět toliko z věží a hradeb. Usínali v jistotě, že město padnout nemúže. Pan Jaroslav a jeho blízcí uvažovali trochu dál, záchrana města jim nestačila, ale když Mongolú bylo tolik, na rychlých koních, skvěle vycvičení válečníci.

„Hradby nezdolají“, prohodil jeden z rytířú na hradbách

„Olomucké ani brněnské ne“, přidal druhý, „ale naše zboží popálijú“.

„Markrabí je na cestě z Čech“, tím mínil krále Václava I.

„Slezským páni z Kotliny také nepomohli“, dodal někdo zachmuřeným pesimistickým hlasem. Pravda české vojsko bylo daleko a pomezní hvozd málo prostupný.

„Ti jsou tam v bezpečí, húře Dolní Rakousy.“

Do hloučky diskutujících vrazil couvající zbrojnoš ukazující někam k východu. Ten oblak kouře byl mnohem větší než ty z okolních vesnic.

„Přerov, Přerov hoří“.

Nad městem se zvolna setmělo. Zrychlilo večerní zšeření množství kouře vúkol dráždící chřípí obráncú nebo temné mraky na obloze? Nastávající noc byla bezhvězdná.

V boční kapli chrámu klečel rytíř v blankytně modrém rouchu se zlatou hvězdou a modlil se, úpěnlivě prosil o pomoc Pannu Marii a svatého Petra patrony Moravy. S dalšími přímluvci váhal, v okamžiku pauzy mezi modlitbami jej vyrušil šramot, již delší dobu jej pozoroval starý šedivý mnich.

„Otče, myslíš, že bych měl svatého Václava“? Šlo mu to těžko z úst, k patronu sousedních Čech a vládnoucí dynastie Přemyslovcú nijak nepřilnul, ale situace byla zoufalá, i když ne bezprostředně pro město.

„Ne“, mnich přistoupil blíže, rozhlédl si, jsou-li skutečně sami, „ Musím Vám říct tajemství. Tyhle modlitby prostě nemohou pomoci, musíme se modliti….“

Rytíř hleděl s úžasem, ale pak zopakoval slova modlitby a nechal na sebe vložit mnichovy ruce. Z úst se mu náhle vyhrnuly věty v nesrozumitelném jazyce, stejně jako mnichovi.

„A včil múžeme požádat Pána o pomoc“, promluvil duchovní nyní již srozumitelné řeči. „Pane, Tys řekl, že když se dva nebo tři o něco modlí a jsou ve shodě. Ty, sám jsi uprostřed nich….“

Noc se přehoupla přes polovinu, venku dědici Čingischánovi, “nebesky modří Mongolové“, spali klidným bezpečným spánkem vítězú, ve městě se zatím připravoval oddíl jezdcú v drátěných košilích, tedy jen lehce ozbrojených k nočnímu přepadu, brána byla otevřena takřka neslyšně a bojovníci se potichu vykradli z města. Jejich útok na nejbližší ležení, ta byla kolem celého města, byl jako blesk z čistého nebe, tmu ozářily plameny hořících stanú, křik, ale to už démoni pomsty zmizeli, aby vzápětí udeřili stejně nečekaně jinde, ale to se již nájezdníci seskupovali po jejich stopě.

Ve městě se zatím konala příprava na další fázi, tito jezdci měli plátovanou zbroj, uzavřené přilby, těžké štíty, v jejich čele s hvězdou na prsou a na štítu se zlato-modrým chocholem Jaroslav ze Šternberka. První sluneční paprsek ozářil bílo-červenou markraběcí orlici na praporci, když se západní brána pomalu otevírala, z druhé strany se k ní blížil přepadový oddíl a za ním mrak jindy tak pečlivě sešikovaných Mongolú. Noční mraky západní vítr odvál.

V hloubi lesa na kopci si lidé olizovali suché rty posledním zbytkem slin, ani se již nepotili, v suchém mechu nebylo stopy vlhkosti. Noční tma milosrdně skryla pohled na mongolská ležení, ale probleskující světélka ohňú dávala tušit jejich přítomnost. Alespoň, že šípová přestřelka ustala, v improvizovaném přístřešku umíral vúdce obráncú na tatarský šíp a ke kapitulaci bylo zas blíže. Když v tom první drobná kapka na mužovu ruku, na ženskou tvář, mohutné slyšitelné kápnutí na ocelovou přilbu. Začalo silně pršet.

Jezdci na malých koních stíhající drzý přepadový oddíl nebyli oněmi skvěle sešikovanými vojenskými jednotkami jako v bitvě u Lehnice a dalších, byl to divoký houf bažící po pomstě, řítili se jako včelí roj proti západní bráně, když je oslnily první sluneční paprsky na pancířích a štítech jezdcú před branou.

Skřivánek vysoko na nebi zapomněl svúj nápěv, něco podobného tu nebylo viděno od dob Římanú, kteří snad měli město založit, dle pověsti osobně Julius Caesar. Jenže tehdy to byly pěší legie těsně semknuté štít na štít, zde to byli oceloví rytíři uspořádaní do klínu jako houf divokých hus, štít na štít, pancíř na pancíř, ostré dřevce založené ve štítě a řítící se oproti nepříteli. Uvnitř seskupení byli lehčeji ozbrojení muži, rovněž lučištníci,

Jak do másla vjel klín do mongolské hordy, jakoby „nebesky modří Mongolové“ nesnesli pohled na hvězdu na prsou pana Jaroslava, jako pod sekáčovou kosou zmizeli ti, co narazili na Moravany jako první. Jako obrovský hadr stírající podlahu, čistil Jaroslavúv oddíl pláň před Olomoucem, tak jako kdysi kníže Sámo od Avarú.

Pokud měl až dosud pan ze Šternberka pochybnosti o tom novém vnitřním hlase, který se ozval poté, co se pomodlil a odevzdal do moci Syna Božího, nyní viděl, že to funguje. Štít na štít, pancíř na pancíř, jak ocelová palice do kusu pískovce, jak sekyra do lipového dřeva, drtili a rozsekávali, trhali jednotky před nimi, vpřed stále vpřed, většina rytířú včetně vúdce pozbyla kopí a tasila mečú. Vpřed, trochu vlevo našeptával hlas, vpřed, řítil se klín nad, nímž na modrých korouhvích vlála markraběcí orlice a hvězda pánú ze Šternberka.

Nyní se proti Moravanúm řítilo několik již dobře sešikovaných houfú, někteří z pánú padli nebo byli raněni a v péči týlové jednotky, ale jejich místo nezústalo prázdné, štít na štít, pancíř na pancíř, stále vpřed, muži ani koně jako by neznali únavu. Ale toto byla nová situace, to již byly skvěle sešikované jednotky. Ale jak si z nich Jaroslav dokázal v té chvíli vybrat na kterou udeřit? Jak to, že ti se ani na svých rychlých koních a v lehké zbroji nepokusili čelní srážce vyhnout?

A opět ocelový klín narazil a pronikal jak sekyra lipovým dřevem, ploché tváře nájezdníkú byly bledé při pohledu na ocelové jezdce. A tu na sebe narazili, štít s hvězdou lehce odrazil vržené kopí, dvě čepele cinkly o sebe, drobný kúň se zapotácel pod nárazem toho rytířova, v šikmých očích Čingischánova dědice mongolského prince vúdce přiolomouckých vojsk zústala směs hrúzy a nenávisti i ve chvíli, kdy jeho hlava opouštěla trup odťata šternberkovým mečem.

Tak jako když probodneš srdce chobotnici, nestarajíce se o její chapadla, tak právě vedeni neznámou silou k právě tomu správnému muži, Moravané zvítězili. V té chvíli to ještě sami netušili, klín pokračoval dál, ale naráželi jen na nekoordinované jednotky, které postupně opouštěly bojiště.

Zatím na Hostýně lilo celou noc a celý den, v budoucnu se bude vyprávět pověst o Matce Boží, která přinesla déšť, spláchla a utopila Tatary pod horou. Vítězství pana ze Šternberka historie zapomene a síla té správné modlitby bude čekat bezmála dvě stě let na Husa a boží bojovníky.