Tataři pod Hostýnem

Když vtrhli roku 1241 na Moravu divoké tataré hordy, prchalo před nimi bezbranné obyvatelstvo do lesů a na hory, aby zachránilo aspoň holý život.
Také na Hostýn se uchýlilo množství lidí z širokého okolí. Spěchali tam do kaple, zřízené tam na kopci a s důvěrou poklekali před obrazem Matky Boží, vyzývajíce ji o pomoc a záštitu proti lítým vrahům.
Tataři se rozlili po celé zemi jako rozbouřené vlny a běda kraji, kam zapadli. Dýmající spáleniska a zohavené mrtvoly – divoši uřezávali svým obětem uši- značily cestu, kudy se hnali.
Nemeškal král a moravský markrabě Václav a volal národ do zbraně. Ze všech stran spěchali ihned houfy ozbrojenců pod královské korouhve, aby se postavili na odpor drzým vetřelcům.
Jeden z ozbrojených zástupů byl zaskočen oddílem Tatarů u Dřevohostic, a strhla se tam zuřivá bitka. Jakodraví orli se bili stateční Moravané, ale poznavše nakonec, že by podlehli přesile, ustupovali přesile až k vrcholu Hostýna. Tam opřevše se o patu hory, ještě jednou se vzmužili, na výzvu vůdce Vněslava udeřili na Tatary, odrazili je, a vystoupivše na vrchol, pod záštitou noci se obehnali záseky a náspy.
Sotvaže se rozednilo, ustrnuli Moravané děsem: široko daleko kolem hory, kam až pohled sahal, hemžily se nepřehledné zástupy nepřátel. Za noci jim přicváleli posily a bylo jich nyní jako mravenců.
A již všecko množství se hnulo, shluklo a hnalo s divokým rykem vzhůru po svazích chlumu. Než neklesli Moravané na mysli. Posilnivše se motlitbou, udatně odráželi útoky Tatarů, a když už se zdálo, že neodolají, začali na vůdcův rozkaz kácet těžké stromové kmeny a váleli je z náspů proti hustým nepřátelským rojům. To pomohlo. Těžké pně drtily útočníky jako červy. Jejich řady řídly a pomalu opadávaly. Zatím se nachýlil den štastně ke konci a nastala kýženě očekávaná noc, jež přinesla odpočinek tělu a úlevu duše. Bylo pro tu chvíli vyhráno.
Radost obránců však kalil těžký smutek: v nejtužší šarvátce zasáhl tatarský šíp vůdce Vněslava a chabrý muž klesl mrtev k zemi. S těžkými obavami hleděli mužové vstříc příštímu jitru.
A nadarmo se nestrachovali. Třetího dne je očekávala nejhorší zkouška. K tomu, že byli bez zkušeného vůdce, přibyla jim nová nesnáz. Studánka před kaplí, jenž zásobovala vodou, nestačila pro takové množství žíznivých hrdel a úplně se vyčerpala.Palčivá žízeň týrala lidi, marně se snažili zahnat ji olizováním trávy, obalené ranní rosou. Na dovršení bídy vládlo pak od časného jitra úplné bezvětří a slunko pálilo, že bylo na kopci jako ve výhni.
Zmocnilo se lidu zoufalství. V nejvyšší muce radili mnozí zanechat obrany, a prosit Tatary o milost, dříve nežli zahynou žížní. Tu se však vzmužil jeden z mladších bojovníků, jménem Vratislav, vyskočil a vzkřikl: „ Bídný zrádce je, kdo takovou radu dává. Lépe zajisté žížní zahynout, nežli upadnout v porobu cizích vrahů. Styďte se mužové! Ne od Tatarů, ale od Boha a jeho svaté Mateře se vyprosíme milost! Za mnou všichni, kdož jste stejné mysli semnou“!
I zavedl je Vratislav ke kapli a vroucně zvolal: „Ustrň se nad námi ubohými, Matičko nebeská, a přimluv se za nás u Boha, syna svého, aby na nás milostivě shlédl a vyslyšel naše prosby. Nechť vyprostí nás ze spárů krutých Tatarů a sešle vláhu vyprahlým rtům našim!“
Motlitba vlila opět důvěru v pokleslé mysli, obránci napjali polední síly a statečně odolávali novým útokům nepřátel. 
A hle, na jasném nebi se pojednou objevil mráček, rychle rostl a rostl, po chvíli zadul vítr, nakonec se zatáhla obloha černými plachtami. Zasvítil blesk, zaduněl hrom a vzápětí se lily z oblak proudy osvěžujícího deště.
A nejen to! Co blesk, to úder do nepřátelských šiků, stanů, a z úbočí a strání se ve chvíli valily potoky, slévající se v prudký příval. Ten smetl útočníky a zničil jejich ležení. Bůh vyslyšel prosby ochránců vlasti.
Kdy přešla bouře, s radostí spatřili Moravané, že je tábor tatarský úplně rozmetán a nepřítel zničen. I poklekli na kolena a děkovali vroucně nebesům za záchranu.
Tak se stala hostýnská svatyně památným místem Moravy,k němuž všichni zbožní lidé vzhlížejí s posvátnou úctou.

Zdroj:Lidová pověst