Šach z úvalu - Z Moravské epopeje

Divoká kachna kroužila nad meandrujícím dolním tokem řeky, jejíž jméno snad souviselo s jejím klidným, utahaným, unaveným, umoraným tokem, vodní tok vytvářel nejen nesčetné zákruty, ale i spoustu ostrovů a ostrůvků, oba břehy byly pokryté hustou vegetací, stromy. Keři, vysokou travou přecházející v rákosí.

Kačer z výše viděl zástup lidí, žen, dětí a starců, mužů tu byla jen hrstka, byli oděni v režných řízách, a brodili se vodou proti proudu, jako by se báli vystoupit na břeh nebo se snažili zamést stopu. Ta druhá varianta byla pravděpodobnější, jelikož pták ze své výšky viděl ozbrojené muže skrývající se v křovích a rákosí o pár kilometrů jižněji v místě mělkého brodu. Termín ozbrojení může znít nadneseně, šlo jen o luky, kopí a několik sekyr, oproti oběma skupinám jezdců, kteří se dostali k brodu nezávisle na sobě. První jeli v poklusu, jako by někoho stíhali, malé koně, oděvy z kůže, šikmé oči, meče, štíty, kopí, luky. Koně těch druhých byli větší, jejich zbroj propracovanější, oděni byli v drátěných košilích, barevných oděvech, měli ocelové přilby. V krajině se pohybovali krokem, možná nikam nespěchali nebo to tu neznali a snad ani nevěděli, kam putují. Jenže shodou okolností to měli k brodu blíže.

Muže skryté v rákosí překvapil pohled na dva osamělé jezdce, kteří vyjeli z lesíka k brodu, tohle rozhodně nebyli Avaři, jejich barevný oděv, zbroj, koně viděli poprvé v životě. Jezdci si prohlédli zběžně brod, i ze sedla viděli, že je tu mělko a že je brod využíván, otočili se a zmizeli v houští.

Pro ukryté muže nastalo opět několikahodinové čekání, než se objevili Avaři, kteří bez zaváhání vjeli přímo do řeky, na břehu ovšem přibrzdili a pokračovali krokem. Náhle do jejich středu dopadlo pár šípů, z vody se proti nim vynořila hrstka mužů s kopími mířící na jejich těla a hrudě jejich koní. Útočníci vystihli moment překvapení dobře, kromě skvělého úkrytu jim nahrálo i zpomalení oddílu, ale útočníků bylo příliš málo. Několik Avarů se svíjelo v řece, jeden kůň dokonával divoce bušíce kopyty s kopím v hrudi, ale to nemohlo stačit, bitva byla předem prohraná, kdyby…

Kdyby do boje hned po jeho vypuknutí nezasáhl někdo třetí, skrývali se v křoví, viděli přijíždějící Avary z dálky a chtěli řeku překročit až po nich, aby tito nenarazili na jejich stopy, v této chvíli změnili rozhodnutí. Bylo jich sice měně, ale lépe vyzbrojení, vystrojení, vycvičení a útočící od zadu se střemhlavostí orla, jejich kopí a meče nenaráželi na účinnou obranu, sráželi ze sedla jednoho Avara po druhém.

Bylo dobojováno, z Avarů nepřežil nikdo. Cizinci procházeli bojiště a sbírali kořist, ti místní se stáhli do řeky s připravenými zbraněmi, nevěděli, co nyní očekávat, nyní jim však vítězové přinášeli ukořistěné zbraně.

Pták se zelenou hlavou se odvážil přiletět blíže, utichl již hluk boje, rachot zbraní a zbroje, ržání koní, úpění raněných a umírajících. Muži v brodě hleděli s údivem a rozpaky na jezdce. Znali šikmooké Avary na malých koních, ovládající tuto zemi, ale nikdy zde nebyli ničím jiným než nájezdníky, nevybírali od usedlého zemědělného lidu daně ani desátky, ale výpalné a kořist, nikdy si o vesnicích slovanského obyvatelstva neučinili přehled a I po létech, co kraj ovládali se chovali jako ničící vraždící vetřelci.

Muži znali, ač trochu méně Franky, kteří sem pronikali jako kupci a misionáři, případně I jako vojenské jednotky s Avary si v ničem nezadávající, jen v daleko kvalitnější zbroji.

Ale stěhovavý pták mohl zalétat na zimu až do biblických zemí východně od Nilu, znát národ. Jež vyvrátil a dobyl Babylónskou říši, za časů Alexandra Makedonského se stala tato říše součástí té jeho, později pronikli na Arabský poloostrov Římané, ale nikdo z okupantů jim nevnucoval novou víru a kulturu na úkor vlastní svébytnosti. Pak do kolébky zoroastritismu začalo pronikat učení muže, který přišel ve 30. létech za časů císaře Tiberia a mnozí uvěřili. Pak Západořímská říše zanikla a na poloostrově vzniklo v 7. století nové náboženství, nesmlouvavý islám šířící se severní Afrikou, Asií až do Evropy. Obyvatelstvo Persie bylo velkou měrou muslimizováno, vojenské družiny původních feudálů byly náhle bez pána a bez práce, zvláště byli-li v nich křesťané, ti ji pak hledali ve Východořímské říši nebo v Evropě. Samuelovu družinu, kterou náhoda přivedla severně od Dunaje, čekal jiný osud.

Dědinka (Vesnička) byla skrytá na malém ostrůvku uprostřed řeky, bylo tu několik chatrčí pokrytých rákosovými došky, mezi nimi jejich obyvatelé připravující vory a vyrábějící čluny pro rybolov a dopravu na břeh, opravující sítě či zbraně. Jejich hosté odpočívali, sundali si zbroj, učili se jazyk. Jejich vůdce se zapomněl na břehu, kde se koupalo několik nahých děvčat. Vyrušil jej příchod muže v kápi a s vyholenou hlavou.

“Asi bych se měl přijít vyzpovídat, Otče?”

“Proč”, odpověděl mnich, “cizoložíš snad v duchu s některou? Asi ne, takto veřejně to muži až tak na mysl nepřijde.”

“Máš pravdu”.

Voják pokračoval : “A jak se tu líbí Vám? Myslím jejich pohanské zvyky?”

“Včera vyobcovali ze společenství dva cizoložníky, čímž odstranili hřích ze svého středu. Mojžíš nařizoval takové ukamenovat, ale Ježíš dal provinilé milost. Svatý Pavel se v epištolách zmiňuje o národech dodržujících Zákon, aniž by těmto byl Zákon dán. Ale my jim nepřinášíme Zákon ale Krista.”

“Hledal jste mě, Otče, nebo jste tu náhodou?”

“Chcu (chci), abys šel se mnou se večer modlit za jejich raněné a nemocné.”

“Myslíte, že to pomůže, co oni vědí o víře? I naši vojáci umírají na rány z boje?”

“Tvoji vojáci jsou už léta v Kristu a nenaučili se věřit Pánovu Slovu, že je uzdraví. Tyto lidi ale může nést víra nás dvou”.

“Tak to rád pomůžu.”

“Díky Samueli. Ještě se Ti zdává ten sen?”

“Ano, uměl bys ho vyložit?”

“Zkusím, ale něco mi v něm chybí. Začíná to tím děvčetem na ostrově, který se hodlá pohltit moře?”

“Ano, jen musím doplnit, domnívám se podle jejich šatů, že byla z tohoto lidu.”

“Aha, takže pak přilétá orel a křídly zažene moře a pevnina vystoupí, pak hrozí vlna od západu, ale orel ji máváním křídel zažene?”

“Pamatuješ si to dobře, v té druhé půli orali tři oráči s mečem, křížem a knihou, pak to zmizelo pod vodou, zůstaly jen tři kopce, kříž. Následně se tam objevil černý plamenný orel, z něj se oddělilo několik dalších a začali se rvát, všechno zmizelo v plamenech a z nich povstal nový červenomodrý orel.”

“Začíná mi to vycházet, tou dívkou jsou oni, ten orel jsi ty Samueli, to moře jsou Avaři. Když porazíš Avary, přijde útok od západu.”

“Myslíš Franky? A ty také porazím?”

“Zřejmě, založíš zde říši, oženíš se s ženou z jejich rodu.”

“Možná náčelníkovou dcerou.”

“Třeba”.

“A ten druhý sen?”

“Asi pújde o Tvé nástupce, to je ten meč, přivedou zemi ke Kristu s pomocí dvou mužů, kteří přinesou vzdělanost. Říše zřejmě zanikne, zmocní se jí a bude o ni bojovat nějaký cizí rod, to jsou ti orli, ale pak se obnoví.”

Samuel se zamyslel a zasnil, snažil si představit misi dvou vzdělanců, rozvrat říše, cizí okupaci a obnovu země. O tom, že ti dva přinesou čtvrtý liturgický jazyk, do nějž přeloží bibli, o velikosti a významu říše v jejím největším rozmachu, o nadvládě knížat s přemyslovskou plamenou orlicí a o vzniku markrabství tedy obnovení státnosti si budoucí kníže Sámo představu udělat nedokázal, ale o své vlastní říši ano.

Tony Satyra