Hrozba hvězd sci-fi román na pokračování

V Paříži
 
"Mohu, na chvíli vyrušit" ? Komisař Migron odvrátil tvář od monitoru na mladého inspektora: "Něco k té vraždě v Provance "? Důstojník si přisedl a začal: "V záložní paměti jsme našli korespondenci s profesorem Gerardem, dokonce mám pochyby, že šlo o přirozenou smrt, ale nevěřím, že bych cokoliv zjistil i při sebepečlivější pitvě ". Starší muž poslouchal bez přerušení, jen jeho ruka bezděky si hrající se lžičkou na kávu mohla zasvěcenějšímu pozorovateli prozradit jeho zaujetí vyprávěním.
"A potom s jedním novinářem z Granady, chtěl jsem s ním mluvit, ale je někde na dovolené v Tichomoří. Je tam s takovou partou ze studií, jeden bývá v Paříži. Nechal jsem sledovat jejich platební karty, abych zaregistroval okamžitě jejich příjezd do civilizovanějších končin. Ten Pařížan se vrací, po ostatních ani slechu. Navíc cestuje jaksi podivně" "Jak podivně "? To již vypravěč nabral znovu dech a navázal přetrženou nit vyprávění: "Nedá se říct, že by hledal zrovna nejkratší cestu a z Indie si koupil dvě letenky na dvě různé linky, obě do Ameriky a přes Madrid ". Na tváři naslouchajícího byl znát výraz nejvyššího soustředění. "V Madridu v bytě přítelkyně toho novináře, mimochodem byla na té dovolené s nimi, našli naši kolegové dvě mrtvoly, otisky prstů našeho Pařížana, těch dvou a čtvrté o nichž nevíme vůbec nic ".
"Takže to rozhodně nebyl Evropan", komisař připomenul fakt, že v Evropské Unii byla komplexní počítačová evidence obyvatel včetně otisků prstů a vzorků DNA. Pozadu ovšem byly některé oblasti Asie a částečně i Spojené Státy, jejichž některé země v tom shledávali nepřípustné zasahování do občanských práv.
"Co se týká otisků prstů těch mrtvých, jeden neznámý, druhého jsme identifikovali, jenže podle daktylek zemřel před deseti lety. A pak tu máme zajímavou autonehodu, mrtvý chlap s otisky pět let staré mrtvoly, dvě rozbitá auta plus daktylky našeho Pařížana a tamty neznámé. Podívejte se. " Pohybem prstů po obrazovce monitoru aktivoval na obrazovce svodku ze Španělska ve francouzském překladu a okamžitě v ní vytáhl zmíněnou dvojici případů.
"Mimochodem, jak jsme sledovali jeho kartu všimli jsme si, že nejsme jediní "... V šedých komisařových očích, které bleskově odvrátil od počítače, byl údiv, kávová lžička padla tiše na koberec, ovšem následována i nedopitým šálkem svrženým při prudkém pohybu.
 
Měli bychom se ale vrátit k Petrovi a Ann, co se vlastně stalo od oné chvíle, kdy jsme je naposledy viděli při autonehodě. Pocit, že nejsou ani v Evropě v cizím bytě bezpečni byl hrozný. Prostě nechtěli zůstat na místě, čekat na policii atak dále. Možná Vám to připadne málo věrohodné, ale ona měla svoje vlastní důvody, k nimž se dostaneme později, a jeho rozhodování. Nebudeme předbíhat, každopádně nejbezpečnější jim nyní připadalo zůstat v neustálém pohybu. Dojít k nejbližší vlakové zastávce jim zabralo takřka celý den, Petr koupil lístky, v nichž místo cílové stanice bylo, kterékoliv místo v Evropě zhruba do vzdálenosti dánské Kodaně. Bylo to trochu dražší, ale nevystopovatelné. Několik dní potom kroužili kolem Paříže, Petrův byt se nezdál bezpečný, ale potřeboval se tam před odletem do kosmu zastavit.
Se srdcem bušícím v šíleném rytmu vešli do domu zadním vchodem. Říkám, vešli, protože nebylo prostě v Petrových silách přesvědčit svoji přítelkyni, aby jej nechala riskovat samotného. Nepoužili výtah ale nouzové schodiště, což jim zvedlo adrenalin ještě výš. Konečně dosáhli osmého patra, Petr vyťukal na vstupní klávesnici kód a vstoupili dovnitř, netušili, že je zaznamenalo citlivé fotočidlo a kamera.
Prošli předsíní a vstoupili do obývacího pokoje, Petr se zarazil, něco jej zaujalo. Přistoupil ke stěně, kde na něj hleděla temná díra. Normálně měla být zakryta ozdobnou mřížkou, z potrubí byl tudy přiváděn čistý, upravený vzduch z centrálního rozvodu v domě. Vlastně se měl leknout, ale v jeho chování byl pouze zájem.
"Byla tam kapsle s nervovým jedem, odpálili by to bývali pomocí fotočidla u dveří, naši chlapci to zneškodnili ". Z kuchyně k nim přicházel mladý muž, černovlasý hladce oholený v brýlích s kovovými obroučkami téměř o hlavu vyšší než Petr v tmavých kalhotách a pestrobarevné košili s krátkými rukávy rozepnutou takřka do pasu. Zvednuté ruce ukazovaly prázdné dlaně. "Nebojte se, jsem přítel", dívka zůstala zcela v klidu a vlastně ani Petrovi se nezrychlil tep, ačkoliv vlastně měl. "Omlouvám se, že jsem sem takhle vnikl, ale musíme s Vámi mluvit. Neposadíme se?" V celém bytě byly sklopené žaluzie a rozsvíceno umělé
osvětlení, jen v jednom místě byla lamela žaluzie poškozená a na podlaze slunce vytvářelo skrz ni nepravidelnou skvrnu. Ve chvíli, kdy policejní inspektor prošel kolem tohoto místa, mihl se na Petrově tváři pobavený úsměv. "Věděli jsme o Vašem každém kroku od chvíle, kdy jste se nalodili na tu loď. Vaši cestu z Asie, ty mrtvé v Madridu, ale nedávalo nám to smysl. Věděli jsme o čemkoli, co jste si koupili, jenže jsme nebyli sami ", mluvil dlouho a pomalu, rozvláčně jako by úmyslně ty dva nechtěl pustit ke slovu, vyprávěl o vraždě jistého novináře, který se znal s Petrovým přítelem, ovšem podstatné podrobnosti zamlčel. Konečně vyzval Petra, aby vyprávěl on.
Ale to již zaslechli kroky z předsíně. Do bytu vešli starší prošedivělý muž s bříškem a v tmavém obleku a mladík, který se podobal jejich společníkovi jako dvojče, jen měl sako a košili s rozhalenkou, plus další tři muži.
"Vítám Vás, inspektore", oslovil Petr usmívající se překvapeného mladíka, "málem bych tomu vašemu hologramu uvěřil, jenže jak prošel tam ", ukázal na žaluzii," prostě nevrhá stín ". Nyní na něj s údivem pohlédla i dívka, zdálo se jako by ji nepřekvapil ani tak závěr, ale postup, jehož prostřednictvím Petr trik odhalil. Že by to snad dokázala jinak ?

Růžička