Hrozba hvězd sci-fi román na pokračování

30.11.2017 10:42

V Madridu
 
Již při nástupu do letadla se dívky zmocnil takový podivný svíravý pocit, byl takový jiný neznámý, docela odlišný od těch chvil úzkosti, které jako by věstily nebezpečí. Taková zvláštní stísněnost, osamělost, o niž věděla, že je otázkou několika desítek hodin, že přispěje k jejich většímu bezpečí, ale které se její podvědomí poněkud děsilo. Až po asi dvaceti minutách od startu se jí podařilo na chvíli zapudit podobné myšlenky. Založila do přehrávače první minidisc, nasadila sluchátka a tmavé brýle, které ji odstínily od okolí a současně mikroprojektor promítal obraz přímo na sítnici.
Podobné pocity ji neopouštěly ani ve chvíli, kdy v Madridu vystoupila, vzala si taxík, rozvozy z letiště byly zdarma, pro pasažéra v ceně letenky. Našla dům, byt v sedmém patře, ohřála si něco k jídlu. V ledničce a mražáku bylo potravin, že by to dvěma lidem vystačilo tak na týden. A dala si horkou koupel Zařízení Manuelina bytu, orientace od vystoupení z letadla, to bylo spoustu nových dojmů, které na čas přetrhly řadu nepříjemných myšlenek a pocitů, když ulehla na širokou manželskou postel, naštěstí nic nevěděla o její majitelce a jejím příteli, zapnula rekordér, aby přehrála první disk z dívčiny knihovny. Manuela měla spoustu romantických milostných vesměs klasických příběhu, mimo jiné asi devadesát procent všech shakespearových her. V některých byly poměrně odvážné milostné scény, které její nová nájemnice sledovala se zaujetím právě propuštěné chovanky kláštera. Usnula až pozdě k ránu, příběhy o lásce, ale i učení Tantry a Kámasútry ji zcela zaujaly. Ráno se probudila ve zcela jiné náladě, čas odloučení se přehoupl přes polovinu, tíseň se změnila v radostné očekávání. Ani Petrovi nebylo samotnému dobře, jen se letadlo vzneslo, uvědomil si, že se mu stýská, rovněž však, že se s ní sice zanedlouho setká, ale jen krátko, čekala jej služba na intergalaktické lodi. Když zahnal tyto
myšlenky, vrátil se mu před oči obraz tragédie na atolu, jejich tajemní pronásledovatelé. Co nyní s tím? Ovšem, když v Madridu nasedal do taxíku, tyto myšlenky zmizely. Natolik se těšil na shledání, že starosti zapadly někam na dno jeho mysli. Jakmile vstoupil do domu, měl pocit, že děvče musí odněkud vyběhnout a vrhnout se mu do náručí. Tento pocitb se ještě stupňoval při cestě výtahem, při otevření dveří ucítil nádhernou vůni večeře, jeho přítelkyně si dala záležet, i když francouzskou kuchyni vařila poprvé v životě. Dveře do bytu byly otevřené a ona v nich stála v růžovém krajkovém prádle a napůl průhledném lehkém županu, aby jej objala. Romantická večeře při svíčkách, po které si Petr dal horkou sprchu, tu noc ale rekordér nejel, byla to jejich první noc, přestože jich již spolu strávili tolik, Tato byla jiná, společná, romantická, něžná. Byli v dokonalém bezpečí, byť jen na čas, před nimi týden líbánek. Mohli být téměř šťastni.
 
Ovšem ani cit, který tak nenápadně mezi nimi vyklíčil, nemohl zcela zahnat již navyklou ostražitost, v podzemních garážích našel Petr manuelin vůz a rozhodl se navštívit rodrigův byt, připadalo mu bezpečnější jet sám. To odpoledne se vracel poněkud rozmrzelý, jednoválcový Wanklův motor spalující pod kapotou vodík a pohánějící elektrický generátor, který svým proudem přes transformační a oscilační okruhy roztáčel kola, pracoval tiše a bez problémů. Jenže v Granadě Petr zjistil, tak trochu to očekával, že se o Juanův byt někdo zajímal, což se mu vůbec nelíbilo. Jeho malý vůz, připomínající svým tvarem kdysi ve 20. století populárního Volkswagena "Brouka" nebo Ford Ka, se blížil k Madridu, když jej přepadla podivná tíseň. V romanticko-historických příbězích asi v podobných chvílích hrdinové štvali a někdy i uštvali své koně, aby mohli být co možná nejrychleji u paní svého srdce. Petr byl racionálně založený technik, ale poslední dny jej naučily nebrat svoji podivnou záhadnou intuici na lehkou váhu. Přidat ovšem nemohl, autopilot jel na nejvyšší rychlost, a on nebyl tak naivní, aby jeho odpojením a přesunem na ruční řízení se pokoušel nějaký čas ušetřit.
Trvalo mu to nekonečných, tak mu připadaly, dvacet pět minut než se přiblížil k domu, zaparkoval v postranní uličce a zadním vchodem vběhl do domu. Když se trochu zadýchal v prvním patře, uvědomil si nezvyklost svého počínání, najednou nevěděl, proč nezajel do podzemní garáže, nepoužil výtah a proč v kapse mechanicky svírá...
 
"Inspektore, namontovali jsme očko", mladého policejního důstojníka zpráva jeho podřízeného vyvedla na několik minut z míry. Ten mu přišel hlásit splnění rozkazu, nainstaloval mikrokameru před dveře Petrova pařížského bytu. O něm se dozvěděli v souvislosti s jeho spoluúčastí na dovolené, na niž odcestoval Juan, ten policii zajímal z důvodu své korespondence s obětí nedávné vraždy. Mikrokamerový systém měl jediný skromný úkol, sdělit policii svědkův návrat.
"Ale", pokračoval policista, "již tam jedno očko bylo, hoši si ho včas všimli, takže na záběrech nebudou, a to naše jsme posadili tak, aby vidělo i toho, kdo by chtěl dělat cokoliv s tím druhým"..
 
Jeden z mužů seděl u stolu na mobilním telefonu, hrál nějakou stupidní hru, jedním okem přitom sledoval malý osmicentimetrový monitor střežící vchod do výtahu. Druhý dělal něco v kuchyni, bylo slyšet jeho kroky a hlas. Na podlaze v první místnosti asi dva metry od hráče ležela na podlaze křehká dívka, Petrova přítelkyně, mohla být mrtvá nebo v bezvědomí. Kupodivu nikoho z těch dvou se nenapadlo o tom přesvědčit, dokončit tuto etapu své práce. Místo toho čekali druhého nájemníka, k čemuž jim pomáhala miniaturní kamera u výtahu.
Vchodové dveře se otevřely zcela tiše, nebylo slyšet žádný zvuk vyťukávání číselného kódu, a monitor mlčel. Do místnosti vstoupil Petr jen v barevné vestě s košilí v pravé ruce. Muž za stolem prudce vyskočil a sáhl do kapsy saka, v ruce se mu objevila malá pistole, s níž jsme se měli možnost seznámit již na lodi. Jenže to již na podlahu dopadla Petrova košile a jeho pravice svírající stejnou zbraň mířila protivníkovi do tváře. Jeho tělo se stočilo v piruetě, ze setrvačnosti od začatého pohybu a zřítilo se na podlahu.
Do místnosti vběhl druhý muž přilákán hlukem, nevystřelil, protože se mu do té doby nehybná dívka překulila pod nohy. Zbraň mu vypadla z ruky. Petr mu blesku rychle přiklekl paži a lopatku, hlaveň svojí zbraně mu přitiskl ke krční tepně. K výslechu však nedošlo, muž podivně polknul a jeho tělo strnulo.
Petr vstal až po chvíli, protože nemohl hned pochopit, co se stalo, chvíli hleděl na modřinu na dívčině tváři, ze strnulosti jej vyvedla její slova: "Nebyli dva." Neodpověděl, jen v rychlosti prošacoval obě těla, sbalili pár věcí a vyběhli z bytu. V té chvíli věděl, proč parkuje v postranní uličce a proč nejel výtahem.
 
Inspektor Delmon v této chvíli ještě netušil, jaký zajímavý případ se objeví v zítřejších španělských spisech, jak bude souviset s jeho prací, a co zajímavého vyčte místní policie z otisků prstů obětí. V té chvíli ovšem již natolik vzrostl jeho zájem o petrovu osobu, že si zjistil číslo jeho kreditní karty a jal se vyhledávat v celosvětové informační síti, kdy a co bylo touto kartou naposledy placeno. Zjistil nezajímavé věci po vyplutí jachty, ale i platbu lodního lístku pro dvě osoby, letenku do severní Indie, letenky do Evropy a Ameriky, tedy jeden do New Yorku a druhý do Ria de Janeira a překvapivě platby ve Španělsku.
 
Malý vůz se proplétal madridskými ulicemi, za městem se pustil k severu k Pyrenejím, poslední světla města zmizela asi před dvaceti minutami a oni dosud spolu nepromluvili ani slova. Petr musel myslet na přestálé
nebezpečí, kupodivu nezkoumal v té chvíli svoji neuvěřitelnou intuici a reflexi. Zamýšlel se nad tím, jak mohli být opět objeveni a kým. Měl ovšem jistou odpověď, oni jsou již zde, v tom ho utvrdila i zpráva na mobilním telefonu. Cestou z Granady si vzpomněl na přístroj, který rozbil na ostrově, a z nějž mu zbyl paměťový čip. Vložil jej do nového aparátu koupeného v Asii a přečetl si Juanovu zprávu. Pojednou si všimli na prázdné silnici, velkého vozu americké výroby, který je rychle doháněl. Jel za nimi zřejmě celou dobu, ale udržoval si odstup a v městském provozu nebyl vůbec nápadný, šlo o vozidlo s mnohem silnějším motorem, kabriolet se staženou střechou, v němž seděl jediný muž ve slunečních brýlích a pestrobarevné košili. Stroj se k nim řítil obrovskou rychlostí, jejich automobil přitom jel maximální rychlostí na hranici svých možností. Vypadalo to, že do nich musí každou chvíli narazit a smést je ze silnice, když z ničeho nic prudce přibrzdil. Na Petrově vyděšené tváři, se mihl úšklebek, který na chvíli vystřídal napětí. Pochopil, že autopilot pronásledovatele, i když jinak odstavený, převzal kontrolu a zabránil srážce. Jeho řidič si zřejmě naivně domníval, že přepnutím na manuál automatiku trvale vypnul, prakticky všechna vozidla již tehdy byla vybaveny přepínačem na manuální režim. To znamená, že systém vozidlo neřídí, nepřidává plyn, nevolí směr, ale zasáhne kdykoli hrozí nebezpečí srážky nebo sjetí z vozovky. Druhá možnost vypojení autopilota mohl provést jen odborník a rozhodně ne za jízdy, bylo by to jako by středověký rytíř, chtěl za jízdy si nechat okovat koně. Takže shodit, vytlačit ze silnice je gangster nemohl.
Vzápětí se rozhodl pronásledovatel je předjet, prudce vyjel z pravé strany na jejich úroveň, v jeho ruce uviděli těžkou, masívní pistoli mířící na ně. V tom okamžiku dupl instinktivně Petr prudce na brzdu, protivník projel obrovskou rychlostí kolem nich, projektil zasáhl přední kapotu, po které sklouzl zanechávajíce za sebou škrábanec odřeného laku a zdeformovaný plech. Říkám plech ze zvyku, tenhle plast, z nějž vyrábí automobilový průmysl karoserie, se stejně vlastně za pár hodin vrátí k původnímu tvaru.
Ale spíše bych se měl vrátit k tajemnému střelci, jenže není důvod, v okamžiku, kdy se octl proti svému plánu před nimi, zřejmě pochopil a vzdal, zvýšil rychlost a zmizel někde daleko vpředu. Naši hrdinové si na chvilinku vydechli, srdce rozpumpovaná úzkostí a adrenalinem se vracela k normálnímu tepu. "Tím to neskončilo", prohodil Petr a začal na monitoru studovat mapu cesty, tady to je ideální místo", v dívčiných očích četl souhlas.
 
Byl to úsek ostrých zatáček, serpentin a nebezpečných srázů. Na jedné z nich náš neznámý odstavil své vozidlo, otočil je napříč vozovky, takže nezbývalo místo na projetí, zbývalo mu ještě vyřadit z činnosti navigační patník, autopilot přijíždějícího se bude
chtít vyhnout překážce a nebude-li mít signál z patníku, kde končí vozovka, zřítí se ze srázu. O takovém atentátu jsme již v tomto příběhu četli, jenže on neměl času něco na zařízení odpojovat, muselo mu postačit pár tichých výstřelů z pistole. Potom se s touto zbraní v ruce postavil za svůj vůz a očekával kořist, která mu nemůže nevběhnout do past. Minuty se vlekli, že by získal větší náskok, než předpokládal? Pak je uslyšel a vzápětí spatřil, projeli zatáčkou, jenže.. Petr vedený předtuchou či dokonalým úsudkem překážce neuhnul a nezřítil se ze srázu, byl si vědom i zneužitelnosti vlastního autopilota, kterého zablokoval. Takže vůz neprojel přes nefunkční patník, ale narazil do stojícího vozu. Ten jak jsem se již zmínil, stál napříč, náraz byl silný, takže auto otočil a přirazil ke skále. Náraz byl silný, takže ani přijíždějící vozidlo nebylo schopno po něm pokračovat v cestě, ale nebyl tak velký, aby ohrozil osádku vozu.
Atentátník byl na tom hůře, stál za vozem a ten jej při svém pohybu tlačil před sebou, než narazil. Zemřel v několika minutách
 
 
 

 

Kontakt

www.mikan.cz

redakce@mikan.cz

příspěvky čternářů:mikan@atlas.cz
770 06 Olomouc,

Morava


https://www.facebook.com/pages/MIKan-Moravská-Informační-Kancelář

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode