Hrozba hvězd sci-fi román na pokračování

10.10.2017 13:18

Ve stínu Himaláje
 
Slunce již naplno svítilo i do nejhlubších himalájských údolí, na všechna donedávna tak tajemná místa, chráněná svojí výškou a vědomím nejvyšších vrcholů planety. A také opředená legendami o pololidském polozvířecím sněžném muži za nimiž jen ti nejsoudnější tušili nějakého mnohem prozaičtějšího tvora tedy místního medvěda. Mnohem níž a jižněji než byl kraj yaků a"yetiů" a také jižněji bylo poměrně nevelké a mladé město, nalézala se na okraji islámského vlivu, a jeho architektura se poněkud inspirovala pohádkami z Tisíce a jedné noci. I místní hotely měly podobu mešit, rozdíl byl spíše v interiéru, kde byly stěny pokryty výjevy z orientálních pohádek, což bylo v rozporu s učením Mohameda a jeho následovníkům zakazující jakoukoliv figurální tvorbu.
Na rovnou betonovou plochu letiště asi dva kilometry od města tiše dosedl středně velký dopravní letoun. Mezi cestujícími, kteří zde vystoupili, nás budou zajímat dva. Mladík ve světlém evropském obleku nesl až překvapivě snadno dva objemné kufry. Blondýnka ve
tmavých brýlích měla vlasy spletené do copu splývajícího na záda a připomínajícího hada. Její lehké oblečení tvořily pestré letní šaty ze vzorované pestré tkaniny ponechávající ramena a středně hluboký dekolt napospas slunečním paprskům. Byl to Petr s Annou, jak se představila tehdy na lodi. Trochu pozměnění, převlečení a po vstupu na pevnou zem i podstatně klidnější. Bohužel předčasně a ne nadlouho.
Odbavovací hala pokračovala plynule do podzemí, kde na ni navazovala podzemní dráha, jejíž první stanicí byl největší z místních hotelů. Jeho architekt se při stavbě asi nechal do značné míry inspirovat hrobkou Tádž-Mahal, měl totiž čtyři věžičky kolem centrálního objektu, orientální kopule a oblouky nad vchody a pochopitelně i stylová okna. Jak jsem se již zmínil, vnitřní interiéry s figurálními výjevy příliš stylové či autentické nebyly. Cestující vstoupili do prostorné haly, která jako by navazovala na skleník nebo orientální zahradu, působilo to velmi příjemně, přestože Petr již při vstupu do místnosti věděl, že jde jen o holografickou iluzi a prostor nemá víc jak čtyři metry na šířku. U počítačového terminálu "elektronického recepčního" si objednal a zaplatil pokoj.
Nemá smysl zkoušet si vzpomenout, ve kterém byl patře, nebo podrobnost z jeho zařízení, protože si zde pouze odložili kufry, a vrátili se na oběd do jedné z hotelových restaurací. V té chvíli, vypravoval mi Petr, na něj opět padla ona tíseň o, níž myslil, že zůstala na palubě letadla. V celé jídelně byly jedinými Evropany. Byla tichá, prostorná, rozčleněná sloupy poskytujícími pocit soukromí a zpola prázdná. Nicméně onen pocit byl natolik intenzívní, že jej přešla chuť na špičkové kulinářské výrobky. Vybrali si něco malého, rychlého, hotového. Po obědě vyšli na ulici, chtěli se projít, prohlédnout si město. Tísnivý pocit na chvíli polevil.
Odbočili z centrálních ulic, kde byl poměrně velký provoz, bokem do tichých orientálních uliček. Asi půl hodiny se zdrželi obhlížením autosalónu, prodavače nahrazoval elektronický terminál pracující dvacet čtyři hodin denně. Petr si prohlížel prostorný evropský vůz, který dosahoval poměrně slušných rychlostí na dálnici při automatickém řízení, ale nebyl ani těžkopádný do městských ulic a uliček zvláště ve staré zástavbě, měl poněkud vyšší nápravy a umožňoval i jízdu lehčím terénem.
Jeho prohlídku ukončil návrat onoho tísnivého pocitu, vrátili se opět beze slova na ulici. Všimli si dvou mužů v do tmavomodra tónovaných evropských oblecích, zřejmě čínských obchodníků, kteří se tu procházeli. Petr měl pocit, že je viděl již v restauraci. Pokračovali tedy v cestě, druhá dvojice za nimi, nešli sice důsledně každou uličkou za nimi, ale vždy se po pár minutách objevili, byla to náhoda?
Bloudili tak asi tři čtvrti hodiny a potenciální pronásledovatelé byly právě mimo dohled, když Anna chytila muže za ruku a táhla jej ke dveřím pod nápadným červeným neonem. Měla pravdu, ji tady asi nikdo opravdu hledat nebude.
Druhé dveře otevřel Petr kreditní kartou, v sále tančilo několik spoře oblečených a vesměs značně vyvinutých krásek kankán na jednu z offenbachových melodii pro několik pánských hostů. Dívky ve spodním prádle, které jim s koktejly či šampaňským v ruce dělaly společnost, byly evidentně zaměstnankyněmi podniku. Přítomnost dámy jako hosta by zde asi působila podivně, proto prošli do chodby a z ní do malého obchůdku. Ten byl rozčleněn několika lehkými příčkami obloženými převážně erotickým prádlem. Anna se u něj zastavila a se zájmem si prohlížela jednotlivé kousky a soupravy.
Z dlouhé chvíle vstoupil Petr do první z kabinek a stiskl jedno z tlačítek. Rozsvítila se obrazovka na, níž probíhal příběh odněkud z renesanční Itálie. Teprve po chvíli pochopili, že vášnivě se milující dvojicí jsou Romeo s Júlii, loučící se před jeho odchodem z Verony. Režisér využil či zneužil klasického příběhu k propojení spoustu erotických scén, ale měl tolik vkusu, že neodsunul stranou původní Shakespearův příběh ani jeho verš. A herci při milostném aktu byli poměrně přesvědčiví. Ačkoliv umožnili indiskrétní kameře nasnímat nejrůznější detaily, dokázali působit dojmem, že jsou na lůžku z příkazu lásky a nikoliv režiséra.
Mladíka příběh a děj natolik zaujal, že nezaregistroval dívčinu přítomnost za svými zády. Zrudnul, když si jí všiml, ale byla v té chvíli zabrána do renesančního dramatu snad ještě více než před chvílí on. Jako by snad viděla něco podobného poprvé, jakoby dnes poprvé poznala Shakespeara. V té chvíli věděl, že disk s tímto filmem koupí, posléze vybral ještě další dva od téhož režiséra "Tristana a Isoldu" a "Antonia a Kleopatru", navíc přidal ještě "Tantru" a "Kamasútru". Než došel k pokladně, všiml si ještě poličky s mobilními telefony a dva si vzal. Zaplatili kartou, vyšli do chodby a kolem světniček lásky druhým vchodem na ulici. Pokud je někdo sledoval, nyní jej dokonale setřásli.
"Myslíš, že to byla náhoda"? To byly dívčiny první dnešní slova. Pokrčil nejistě rameny. "Budou nás", dívka vynechala slůvko potom, jakoby se nechtěla zdržovat podmiňovacím způsobem, "čekat v hotelu". "Možná budou chtít jet s námi výtahem, hala by měla být bezpečná ". Petr narážel na kamerový zrak "elektronického recepčního" monitorující prostor. Při vstupu do haly Petra opět zamrazilo, jeden z Číňanů tam postával, čekal na svého druha. Ten dorazil vzápětí, než stačila naše dvojice dojít k výtahu. Petr stál již jednou nohou v kabině, když se rozhodl se na něco zeptat na recepci. Muži chtěli v první chvíli zdvořile počkat, potom raději odjet, aby nebyly nápadní. Ale to se již Petr bledý a pokrytý studeným potem vracel se zubní pastou. Jenže to k recepčnímu vyběhla Anna a hlasitě objednávala letenky na ráno do Bagdádu. Oba muži nastoupili sami a přitom petrovým, ale pouze jeho,
očím se na kratičký okamžik naskytl pohled na číňanovu ruku na okamžik se vysouvající z kapsy saka a svírající malou pistoli, takovou, co znal, co sám ukrýval v náprsní kapse. Bylo to nepochopitelné, trvalo to jen zlomek vteřiny a majitel zbraně si to snad ani sám neuvědomoval. Nikdo jiný to vidět nemohl. Věc byla jasná, i když nedávala smysl. Vyjeli mlčky druhým výtahem, chodba snímaná kamerovým systémem byla bezpečná, zámek od pokoje při odchodu zakódovali na daktyloskopický otisk petrova prstu. To nešlo obelstít a dveře byly nepoškozené. Letadlo odlétalo v deset hodin dopoledne, již měli lístky, ale věděli, že jím nesmějí odletět.
Bez jediného slova domluvy se tiše vytratili v noci z hotelu, šli pro ten vůz, co si mladík odpoledne prohlížel. elektronický prodejce přijal platbu kreditní kartou, nasedli a pomalu vyrazili vedlejšími uličkami ven z města, byli rozhodnuti jet na východ na a po dálnici Teherán- Isfahán-Hongkong.
 
 

 

Antonín Růžička

Kontakt

www.mikan.cz

redakce@mikan.cz

příspěvky čternářů:mikan@atlas.cz
770 06 Olomouc,

Morava


https://www.facebook.com/pages/MIKan-Moravská-Informační-Kancelář

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode