HROZBA HVĚZD sci-fi román na pokračování

 
Atol
 
Jenom pár běloučkých beránků rušilo jednotvárnou modř rozprostírající se do nekonečna nad Jižním Pacifikem. Na vodní hladině unášel čerstvý vítr dvoustěžňovou jachtu lehce se pohybující na vlnách. Příroda se chovala vzorně jako by tušila bezmocnost svých bouří proti lidské technice. To, co vypadalo jako archaická plachtami poháněná loď, bylo vybaveno i silnými elektromotory a lodními šrouby. A v případě nouze se daly stěžně sklopit a zasunout, načež se zaklopila paluba a stroj se změnil v ponorku unikající před nepřízní počasí do hloubky několika desítek metrů.
To ale nyní nebylo zapotřebí, jachta se lehce pohupovala na vlnách poháněná čerstvým větrem, a vůně moře se nahoře míchala s vůni přicházející z podpalubí, kde se připravoval oběd z darů moře. V této chvíli zde vládla Manuela štíhlá vyšší katalánská dívka v pestrobarevných plavkách s dlouhými černými vlasy a postavou s, níž by mohla bojovat o titul královny krásy. V kuchyni asistoval její snoubenec původem odněkud z Granady, vysoký tmavovlasý sportovní postavy. Zbytek posedával na palubě, Johnny, Skot z
vesničky poblíž Edinburgu, seděl na zádi s rybářským prutem v ruce, pod rozepnutou kostkovanou košilí se rýsovaly svaly, s nimiž by mohl klidně hrát ve filmu Tarzana čí Hérakla. Ivan, blonďák se světlým knírkem zhruba o hlavu vyšší než ostatní, který seděl na přídi s námořní mapou, žil již několik let v Paříži, ale pocházel odněkud z evropsko-asijského pomezí, a se svou mohutnou postavou působil dojmem jako by vystoupil odněkud z "ruských bylin". Petr, který seděl proti němu, měl na klíně rozloženou knihu o konstrukci a údržbě kosmických lodí používajících se k letům do sousedních souhvězdí. Stejně jako všichni muži na palubě kromě Rodriga měl na tváři několikadenní strniště. Jako by si chtěl i jeho obličej ještě o dovolené užít svobody, po ní totiž nastupoval na kosmickou loď, jako důstojník a palubní inženýr, což znamenalo i vzorné oholení.
Z přístavu v Rudém moři vypluli nějak před týdnem či dvěma, ale na "plachtové námořníky" si hráli většinou jen přes den, na noc uzavřeli palubu, potopili se tak do deseti, dvacetimetrové hloubky a odebrali se do společenské místnosti a posléze do svých kajut přenechávajíce řízení lodi palubní automatice. Nyní ale proplouvali půvabným souostrovím z drobných korálových atolů mezi útesy plnými pestrobarevných rybek, drobných láčkovců, vílovitě nadýchaných medúz. Pobřeží lemovaly světle modré pásy mělčin přecházející místy zvolna místy prudce v tmavou modř hlubší vody. Vzhledem k hustotě ostrovů, tlumící účinně oceánské větry, čeřily tu hladinu poměrně malé vlny nerušící malebnost tohoto obrazu. Jachta s svým malým ponorem a dokonalou sonarovou technikou mapující tvar dna umožňovala plout v těsném blízkostí útesů do míst kde bz se koráby kapitána Cooka, při jeho cestách objevujících jižní Tichomoří,
nemohly odvážit. Ivan tudy vedl loď s jistotou zkušeného "mořského vlka" a vybíral si mezi malebnými palmami se nabízejícimi ostrovy jako včela na louce plné květin, než ho zaujal jeden opravdu pěkný tichý záliv. Jelikož nikdo z kamarádů proti jeho volbě nic nenamítal, zahájil přistávací manévr. Malý ponor lodi mu umožňoval přistát velice blízko u pobřeží a nemusel tedy používat k vylodění záchranných člunů, které v jejich klasické podobě mít na lodi ani nemohl. Nicméně tu nebylo žádné molo umožňující přejít na břeh suchou nohou. Druhý problém vzhledem k zakotvení v mělkých vodách mohlo představovat kolísání hladiny mezi přílivem a odlivem a hrozit i dosednutím plavidla na útesy. Naštěstí byla tato generace plavidel na podobnou eventualitu a na řešení obou problémů dobře připravena.
Po krátké ivanově instruktáži seskočil Rodrigo z paluby a ocitl se po ramena ve vodě, někdo mu podal zhruba metrovou cívku, z níž odvíjel několik lan a brodil se na břeh. Johny s Petrem zatím spustili a pod celou lodí protáhli jakýsi mnoha kapsový pytel, který po nafouknutí představoval vzduchový polštář chránící skelet trupu lodi. Potom ještě do vody svrhli tři speciální kotvy s dálkovým ovládáním rozevření a
napnuli úvazová lana na speciální mechanismus, který zajišťoval jednak stejné napětí všech lan, jednak je automaticky a stejnoměrně uvolňoval při přílivu a odlivu. Rodrigo zatím zakotvil lana na pobřeží v místech, kde před- pokládal, že je dost daleko za čarou odlivu. Vytvořil tak lanovou konstrukci pro jednoduchou speciální lanovku. Zavěšené sedátko je mohlo sice po jednom ale suchou nohou přemístit z lodi na pevnou zem a naopak. Po ukončení všech příprav se rozhodli jen pro krátkou prohlídku nejbližšího okolí a ještě jednu noc na lodi.
Rozptýlili se po pobřeží a na místě určeném pro tábořiště, dost daleko od na břehu zřetelné čáry přílivu, se postupně objevilo několik větších kamenů, které byly sestaveny do kruhu ohniště, nějaké dříví na oheň, tropické plody, pár škeblí a vajíček mořských ptáků a také dlouhé bambusové tyče, z nichž zručně sestavili dva jehlany o průměru základny asi deset metrů. Byly to kostry stanů, ve stylu tee-pee prérijních indiánů, což byly ty nejjednodušší a nejpraktičtější stany v situacích, kdy shánění či přeprava konstrukce nebyla příliš velkým handicapem.
Večer si dělali jídlo na otevřeném ohništi částečně  využili, co našli na pobřeží, ryby nachytané cestou na udici, a konzervy přivezené z civilizace. Zatímco se jídlo chystalo i po něm hrála kytara, trochu americké country, nějakou skotskou baladu, španělské rytmy. Také přišla řeč na Petrovu službu u kosmické flotily. Někdo se ze žertu zeptal na podíl něžného pohlaví na lodích. Nastávající důstojník připustil, že je poměrně malý. Následoval vtip o starých námořnících a o pověře, že žena na palubě přináší neštěstí. Jelikož mezitím Manuela odešla, ozvala se další poněkud obhroublá i když humorná poznámka v tom smyslu, že než vstoupila žena do Vesmíru, aby se točila kolem Světa, točil se Svět kolem jejího klína.
"Ale to je v pořádku, vlastně by bez toho nemohl být svět světem. Celou Zoologií vládnou dva pudy, sebezáchovy a rozmnožovací. Když si člověk vzpomene na ryby nebo olihně táhnoucí se stovky kilometrů, aby se vytřeli a chcíply, uvědomí si, o co je vlastně ten sexuální silnější, že druhy, které to tak neměly, vlastně už dávno vyhynuly." "Čím se vlastně liší člověk od zvířat ?" "Myslím, že jsme jediní ze savců, kde je tak velký rozdíl mezi samcem a samicí." "Jistě, jako jediní prakticky nepoužíváme čich a řídíme se hlavně vizuálními podněty." "To nestačí. Rozhodně to nevysvětluje rozdíly v psychice, jako by šlo o dva různé druhy. Ona má spíše psychiku býložravého tvora stále ve střehu před nebezpečím, dokonce má podstatně lepší periférní vidění, schopná věnovat svou pozornost spoustě věcí současně. Naproti tomu on s myšlením lovce koncentrujícího se vždy na jediný úkol." "Prý jsme snad i tím nejsexuálnějším živočichem." "Těžko říci, ale šimpanzi Bonobo používají svoji sexualitu podobným způsobem, pomáhá jim tlumit řevnivost v tlupě."
Hovor prokládaný hudbou se táhl ještě asi půldruhé hodiny poté co, byl sněden poslední kousek večeře, než se vypravili zpátky na loď

A. Růžička