ČSLA na konci roku 1989

07.12.2015 14:42

Československou lidovou armádu tvořily (počty osob):

Orgány velení 330

Pozemní vojsko 128 400

Vojsko protivzdušné obrany státu 22 300

Vojenské letectvo 23 000

Spojovací útvary a vojenské školy 15 900

Týlová zařízení 4 000

Vojenská část civilní obrany 3 100

V armádě bylo tehdy zhruba 200 000 vojáků (plánováno 210 000), z toho vojáků z povolání 61 405 (generálů a důstojníků 41 715, praporčíků 16 690) a vojáků základní služby 148 595. Občanských zaměstnanců pracovalo v armádě kolem 80 000. Významnou složkou bylo také železniční vojsko s mírovými počty kolem 7500 vojáků. Mělo dvojí podřízenost; po odborné stránce Ministerstvu dopravy a spojů, jinak Ministerstvu národní obrany.

ČSLA byla součástí prvního operačního sledu Varšavské smlouvy a území Československé socialistické republiky se dělilo na dva vojenské okruhy. Západní vojenský okruh (velitelství v Táboře) byl dislokován na území České socialistické republiky a částečně na Slovensku a měl ve své podřízenosti asi 85 % pozemního vojska. Jeho válečné určení spočívalo především ve vytvoření Československého frontu. Východní vojenský okruh (velitelství v Trenčíně) byl dislokován převážně na území Slovenské socialistické republiky. Do jeho podřízenosti patřilo zbylých 15 % počtu pozemního vojska a na jeho teritoriu byly rozmístěny zejména vojenské školy, sklady, opravárenská a další týlová zařízení.

Klikněte pro zobrazení původního (velkého) obrázku
 

SCUD

V míru byla ČSLA tvořena velitelstvími obou okruhů s jejich svazky, útvary a zařízeními, 1. armádou s velitelstvím v Příbrami a 4. armádou s velitelstvím v Písku (obě byly podřízeny velitelství Západního vojenského okruhu), 10. leteckou armádou (velitelství Hradec Králové), velitelstvím Protivzdušné obrany státu (Stará Boleslav), štábem Civilní obrany státu (Praha), speciálními svazky a útvary, vojenskými školami, výzkumnými ústavy a dalšími zařízeními. Hlavní bojovou sílu představovalo 16 vševojskových divizí, dvě letecké divize, dvě divize protivzdušné obrany státu, dělostřelecká divize a raketové a protiletadlové svazky a útvary. ČSLA provozovala 16 stálých vojenských letišť. V roce 1988 provozovala celkem 687 letadel (z toho 407 bojových), 101 bojových vrtulníků, 4585 tanků, 540 protitankových raketových kompletů, 77 odpalovacích zařízení pro rakety, 4900 bojových obrněných vozidel a 3445 děl, raketometů a minometů.

Jaderné zbraně na území ČSSR

Je neoddiskutovatelným faktem, že ČSLA nikdy nevlastnila jaderné zbraně. Sovětský svaz na našem území vybudoval tři sklady jaderných zbraní až v roce 1969, zatímco USA postavily na území SRN sklady své jaderné munice již v polovině 50. let. Nejprve obsahovaly hlavice pro taktické rakety, později i pro rakety operačně taktické a pro letectvo.

Sklady jaderných zbraní u nás byly nesporně určeny pro naši armádu, ale v období míru nám nepatřily, naši vojáci je nestřežili ani jinak neobhospodařovali. V případě nebezpečí by je ale ČSLA samozřejmě obdržela, podobně jako by USA pravděpodobně dodaly jaderné zbraně svým spojencům. Nepochybně však mezi USA a SSSR existovala dohoda, že takové předání bude možné jen ve skutečně krajním případě.

Předání sovětských jaderných zbraní našim vojskům by však vůbec nebyla složitá záležitost. U raketových útvarů byly speciální přejímací skupiny pro tento úkol, který měl být zvládnut za 4 až 6 hodin. Dále bylo možné přepravit k nám jaderné zbraně pomocí letounů z velmi vzdálených skladů mimo území ČSSR. Obsluhy raketových útvarů byly vycvičeny pro střelbu konvenčními hlavicemi, takže spolu s jadernými hlavicemi by obdržely také nezbytné tabulky střelby, které by zohledňovaly změny balistických hodnot.

Raketová vojska ČSLA

Všechny divize ČSLA vlastnily vojskové rakety taktického dosahu (do 70 km) typu Luna M a modernější Točka (SS 21). Obě armády frontu dále disponovaly raketovou brigádou o dvou oddílech po čtyřech odpalovacích zařízeních raket R 300 (v označení NATO Scud). Front měl organickou frontovou raketovou brigádu o třech oddílech po čtyřech odpalovacích zařízeních R 300, ale v 80. letech začalo přezbrojování modernějšími raketami Oka (dle NATO SS 23). Ty budily takový respekt u velení NATO, že v závěru 80. let NATO doslova usmlouvalo se SSSR jejich likvidaci, k čemuž dal souhlas i Gorbačov.

Protivzdušná obrana státu

Klikněte pro zobrazení původního (velkého) obrázku
 

S-300

V 80. letech získala vojska PVOS ČSLA protiletadlové rakety S 200 Vega (SA 5) a S 300, čímž se výrazně zvýšila jejich účinnost. Tyto rakety bránily střední Čechy, ale byly schopné ničit nepřátelská letadla na vzdálenost až 200 km, tj. od naší státní hranice se SSSR. Koncem 80. let vlastnila 1. divize PVOS jeden oddíl raket S 300 ,který byl určený pro ochranu Prahy. O tomto oddílu se Američané v polovině 90. let vyjádřili v tom smyslu, že by mohl spolehlivě ubránit Washington. A před systémem S 300 dodnes smekají, protože jeho další modernizace výrazně převyšuje kvality vychvalovaných amerických kompletů Patriot.

 

Klikněte pro zobrazení původního (velkého) obrázku
 

OT-90

BVP 1 a OT 90

Jednání o snížení konvenčních ozbrojených sil mezi NATO a Varšavskou smlouvou ve Vídni vrcholila na konci 80. let. Členové NATO v komisi usilovali hlavně o likvidaci co největšího množství BVP 1, která měla kanon Grom ráže 73,2 mm, a tak prosadili snížení počtu vozidel s kanony ráže nad 73 mm. ČSLA vlastnila asi 600 kusů BVP 1, ale nechtěla o ně přijít, takže byla odhodlána obětovat i tu věžičku s kanonem kritické ráže. Technici pak na BVP 1 umístili věžičku z transportéru OT 64 SKOT s velkorážným kulometem ráže 14,5 mm, čímž vznikl obrněný transportér OT 90, který legálně prošel přes vídeňskou komisi.

Ženijní technika ČSLA

Pontonová mostní souprava byla založena na Tatrách 815 (32 říčních dílů, 4 pobřežní díly, 14 automobilů s pomocným příslušenstvím, 12 vlečných motorových člunů) a celou ji udržoval a obsluhoval pontonový prapor. Norma pro zřízení mostu o

nosnosti 60 tun a délce 227 m byla 70 minut. Na jednom cvičení, kterého se účastnili i přizvaní vojenští pozorovatelé (rok 1986), postavili ženisté most přes Labe (nosnost 60 tun, délka 120 m) za 13 minut, ačkoli norma byla 27 minut! Pozorovatelé se divili a uznale pokyvovali hlavami.

Tanky NATO a Varšavské smlouvy

Tanky amerických ozbrojených sil na evropském válčišti (Abrams) a také tanky německého bundeswehru (Leopard 2) v osmdesátých letech poprvé předstihly kvality tanků ČSLA, i když Sověti měli tanky stejných kvalit. Předností tanků NATO byla hlavně výrazně vyšší účinnost střelby za pohybu. Mohly ničit přímou střelbou cíle vzdálené 3 až 3,5 km s pravděpodobností zásahu první ranou téměř 90 %, zatímco československé T 54M a T 55M se systémy řízení palby Kladivo měly účinnou dálku střelby za pohybu nejvýše 2 km a pravděpodobnost zásahu první ranou se pohybovala mezi 60 a 70 %. Podobně horší výsledky vykazovala i střelba za nočních podmínek. Aktivní zdroje přístrojů nočního vidění navíc prokazatelně demaskovaly naše tanky rozmístěné v terénu a dělaly z nich mnohem snáze dostupné cíle. Naopak přístroje NATO (noktovize) tímto nedostatkem netrpěly a umožňovaly přesnou střelbu na vzdálenosti až o 1000 m větší. Podobně lze charakterizovat rovněž přístroje řidičů pro jízdu v noci. Naše nejmodernější tanky T 72 navíc postrádaly kvalitní řízení palby. Připravoval se sice moderní systém Palcát, ale ten už nebyl realizován.

Protitankové zbraně NATO

Vojska NATO měla dobře promyšlenou koncepci ničení našich tankových uskupení. Armádní sbory měly organicky přidělené vrtulníkové brigády o 60 až 100 velmi kvalitních vrtulnících nesoucích protitankové řízené střely. V 80. letech byly zahájeny testy nového systému Assault Breaker. Letoun létající v bezpečné vzdálenosti od předního okraje bojujících vojsk (až 100 km) po zjištění tankových jednotek přidělil cíle k ničení svým prostředkům (dělostřelectvu či letectvu) a jejich střelbu naváděl po infračervených paprscích. Pravděpodobnost zničení se tak zvyšovala až 1500krát.

Jaderný útok NATO proti ČSSR

NATO předpokládalo použít proti území ČSSR asi 750 jaderných zbraní různé ráže. Objekty ničení neměly být jen vojenské cíle, ale i vojensko ekonomická centra, např. Praha, Ostrava, Brno, Plzeň, Bratislava, Košice a jiná tehdejší krajská města, kde se nacházel těžký průmysl nebo velká dislokace vojenských útvarů. Ničení měly provádět strategické prostředky (včetně bombardovacího letectva) a předpokládaná mohutnost úderů měla být minimálně 200 kilotun, tedy desetinásobně více než v Hirošimě.

Dalšími nosiči mělo být taktické letectvo, operačně taktické a taktické prostředky napadení. Z operačně taktických raket z 80. let lze jmenovat především rakety Pershing IIA (s dostřelem 760 km), z taktických zejména houfnice ráží 155 a 203,2 mm. Použité jaderné střelivo však mělo být o mnohem nižší mohutnosti, přibližně 0,02 kilotuny. Dělostřelectvo mělo používat spíše zbraně neutronového typu, které by dostatečně spolehlivě zabíjely živou sílu, ale oproti jaderným by způsobovaly menší materiální škody.

Popsané jaderné údery by se ovšem neuskutečnily najednou, ale opakovaně i v rámci prvního hromadného jaderného útoku za dva až tři dny. Další by následovaly podle vývoje situace na válčišti. Vojska NATO se nijak netajila tím, že i při vedení války konvenčními zbraněmi by přešla k použití jaderných zbraní, pokud by jim hrozila definitivní porážka.

Lehká polní opevnění v ČSSR

Od 50. let bylo podél naší státní hranice se SRN postupně vybudováno v taktické hloubce (tj. do 25 až 30 km) kolem 5000 lehkých betonových polních opevnění, převážně pozorovatelen a pevnůstek pro pěchotní zbraně, na nichž se každý rok s potřebným stupněm utajení prováděla jarní a podzimní údržba. Tyto stavby měly význam zejména pro ochranu živé síly pro případ útoku neutronovými zbraněmi, protože hlína a beton snižují neutronové záření výrazněji než pancíře bojových vozidel. Při klasických jaderných úderech je tomu opačně.

Able Archer

Také v 80. letech došlo k jedné vojenské krizi mezi USA a SSSR. V roce 1983 totiž probíhalo velmi tajné vojenské cvičení NATO označené kódem „Able Archer“. A v jeho průběhu bylo zaznamenáno takové množství nečekaných vzletů západních letadel, že SSSR vyhodnotil toto cvičení jako možnost frontálního útoku proti Varšavské smlouvě. Tato krize se stala jakýmsi varováním, že kvůli nadměrnému spoléhání se na vojenské nástroje bezpečnosti by nakonec mohla nastat i nechtěná jaderná konfrontace.

 

Zdroj:

MiroslavVacek: Generálstudenéválky

Kontakt

www.mikan.cz

redakce@mikan.cz

příspěvky čternářů:mikan@atlas.cz
770 06 Olomouc,

Morava


https://www.facebook.com/pages/MIKan-Moravská-Informační-Kancelář

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode