20 let od skotského referenda

 Po referendu konaném roku 1997, ve kterém Skotové souhlasili s jeho obnovením, byl zákonem britského parlamentu z roku 1998, který definoval jeho pravomoci, ustanoven Skotský parlament. Zákon decentralizoval určité oblasti zákonodárné moci tím, že specifikoval pravomoci, které zůstaly v náplni britského parlamentu a ostatní oblasti tak automaticky náleží do správy Skotského parlamentu. Britský parlament si stále zachoval právo omezit nebo rozšířit pravomoci Skotského parlamentu.

U příležitosti 10. výročí obnovení skotského parlamentu v roce 2007 zveřejnil bývalý skotský ministr Tom McCabe v článku Nové Skotsko úvahu o skotském nacionalismu. Vzthledem k tomu, že pro nás Moravany je stále inspirativní, článek zveřejňujeme

Pavel Dohnal, mluvčí Moravské národní iniciativy

K čemu je dobrý skotský nacionalismus? Vzniká nové Skotsko a nová Británie a právě to je skotské ponaučení pro Evropu. Téměř tři sta let poté, co si první skotský parlament roku 1707 dobrovolně odhlasoval konec vlastní existence, si ve zmocněném skotském parlamentu, jenž je jedním z velkých odkazů Tonyho Blaira, vydobyla většinu hlasů Skotská národní strana (SNP). Je vláda vedená SNP předzvěstí rozpadu Spojeného království? Obecněji vzato, má ještě nacionalismus, tento plod politiky devatenáctého století, v Evropě místo?

Když dnes lidé hovoří o nacionalismu, na mysl se derou zlověstné obrazy z jiné éry. Nacionalismus není nevyhnutelně násilný: propuká v konflikt výhradně v místech s výbušným odkazem. Rozpad Sovětského svazu a jeho satelitní říše ukazuje, že způsob, jak se s takovým dědictvím vypořádat, nespočívá v donucení nespokojených národů, aby spolu žily v jedné zemi. Je třeba pochopit, že v některých místech je rozlučka nevyhnutelná, a zajistit, aby proběhla co nejpřátelštěji. Svět nemohl zabránit propadu Jugoslávie do občanské války, avšak mohl zmírnit její krutost, kdyby dříve pomohl vyjednat podmínky rozdělení.

Někteří lidé tvrdí, že nástup Skotské národní strany k moci ve Skotsku zvěstuje obrození národa; mnozí další však toto tvrzení považují za rétoriku, která ignoruje obrovské posuny v kvalitě života, v příležitostech a v životní úrovni. Pokud by ono tvrzení o obrození bylo pravdivé, pak jde o obrození, k němuž dochází nezvyklým způsobem. Kromě některých zvláštních a nešťastných jedinců totiž ve Skotsku neexistují žádné podzemní armády, separatističtí teroristé, kampaně občanské neposlušnosti zaměřené na sesazení vlád ani jiné masové demonstrace.

Zřízení skotského parlamentu, jemuž byly svěřeny pravomoci postoupené parlamentem Spojeného království ve Westminsteru, je pravděpodobně první revolucí moderní doby, již uskutečnily výbory právníků, duchovních a účetních, nikoli buňky vousatých radikálů. Navíc jí bylo dosaženo bez výstřelu.

Nepřekvapuje tedy, že šlo také o revoluci, která – na rozdíl od té, jež před čtrnácti lety rozdělila Československo – nedošla k dosažení plné státnosti pro Skotsko. Parlament ve Westminsteru, do něhož Skoti nadále volí poslance, stále ovládá obranu a zahraniční věci, makroekonomickou politiku, daně a sociální zabezpečení. Skotský parlament však může legislativně působit v oblasti zdravotnických služeb, školství, místní samosprávy, bydlení, trestního a občanského práva a hospodářského rozvoje. Může také zvýšit nebo snížit základní sazbu daně z příjmu – třebaže nanejvýš o tři procenta – a vybírat poplatky, jako je silniční mýto.

Tato polonezávislost do jisté míry odráží neexistenci jazykových motivů skotského nacionalismu – na rozdíl od Québečanů v Kanadě, či vlámského nacionalismu v Belgii. Gaelštinou hovoří jen asi osmdesát tisíc z 5,1 milionu obyvatel Skotska. Znatelnou roli nehraje ani náboženství. Přestože se římští katolíci dříve nezávislosti obávali coby stavu náchylného k vyústění v protestantskou hegemonii, dnes katolíci a protestanti podporují skotské instituce zhruba rovným dílem.

Navíc – na rozdíl od východoevropského nebo balkánského nacionalismu – má jeho skotská odrůda málo společného s etnickou příslušností či s náboženstvím. Ve Skotsku dnes tedy není splněna žádná z podmínek, jež rozdmýchaly povstání v Irsku a v roce 1922 vedly k irské nezávislosti, tedy k poslední velké trhlině v politickém svazku britských ostrovů. Skotští nacionalisté sice na Irsko toužebně hledí, avšak kvůli jeho fenomenálnímu hospodářskému růstu v poslední době. Pro většinu Skotů však irská zkušenost nepředstavuje přitažlivý model, snad proto, že se spojuje s terorismem. Vědí také, že obrovská finanční pomoc, již Irsko obdrželo od Evropské unie, se už nikdy nebude opakovat.

Skotský nacionalismus motivuje silná náklonnost ke skotským občanským institucím. V tomto ohledu se Skotsko liší od Walesu, jenž byl násilím začleněn do Anglie více než 400 let předtím, než Skoti roku 1707 podepsali dobrovolný zákon o unii. Je těžké najít osobité velšské instituce kromě těch, které se týkají velštiny. Naproti tomu skotskou institucionální krajinu – školy a univerzity s vlastní skladbou osnov a zkoušek, právní systém s vlastními zákoníky a pravidly, církev nezávislou na státu a charakteristickou soustavu místní samosprávy – unie nepoznamenala. Dnešní skotský parlament pomáhá rozptýlit skotskou nespokojenost, protože tyto instituce oživuje. Zároveň ovšem sune britskou politiku k novému a neznámému decentralizovanému politickému systému. Slovo Westminsteru už na sever od hranice nedolehne, alespoň co se týče oblastí jako školství a zdravotnictví. Rovněž platí, že pro Skoty je dnes mnohem těžší svádět vinu za své problémy na vzdálenou vládu v Londýně, třebaže SNP se nyní vynasnaží proměnit označování Westminsteru za viníka všech potíží přímo v uměleckou disciplínu.

Ačkoliv tedy ani zdaleka nejsem zvěstovatelem rozpadu Británie, postoupení pravomocí vdechlo národnímu životu mimo Londýn čerstvý elán. Nová sebedůvěra v Edinburghu, který zažívá hospodářský boom, je zcela zřejmá. Vzniká nové Skotsko a nová Británie a právě to je skotské ponaučení pro Evropu. Britská silně centralizovaná politická kultura se nevratně změnila. Nahrazuje ji mnohem rozmanitější typ politiky, v níž se různým regionálním a národním totožnostem dostává povzbuzení a vlastního výrazu. Spoluprací se zbytkem Spojeného království, nikoliv střetáváním se s ním, dává Skotsko nový význam výroku o „stále těsnějším spojení“.

Nacionalismus není nevyhnutelně násilný: propuká v konflikt výhradně v místech s výbušným odkazem

 Zdroj:moravskýnárod.cz